Hra o srdce || Kapitola druhá

25. října 2014 v 20:36 | Ante |  Hra o srdce



"Eunsoo, vstávej." Řekl jsem s lehkým úsměvem a sledoval, jak jen rozespale pomrkává. Nakonec na mě usnul a já skoro neměl to srdce ho vzbudit. Mluvil jsem na něj tiše tak dlouho, dokud se nezačal probouzet. Vypadal jako dítě, které usnulo po cestě z výletu. Rozespale, ale spokojeně. Až ve chvíli, kdy pohlédl ke mně, vypadal zklamaně. Bolelo to tolik…ale přesto jsem to musel vydržet.

"Měl si mě vzbudit dřív, nestihneš to do školy." řekl hned, jak vstal a začal si protírat oči.

"Je ještě brzo, nevadí mi to." odvětil jsem zcela klidně, když ke mně pohlédl. Usmíval se, ale jen ve snaze mě povzbudit. Bolelo to, tenhle falešný úsměv…

"Vezmu tě autem, můžeme zajet i pro něco na oběd, ať nemusíš o polední přestávce pro jídlo." řekl z chodby a já se jen tiše zasmál jeho snaze. Když tu nebylo ona, choval se jinak.

"Dobře." řekl jsem, i když mi bylo jasné, že na mou odpověď ani nečekal.

Půl hodiny poté jsme již vyjížděli z parkoviště. Vypadal naštvaně, nebo snad podrážděně? Nevědě jsem proč…možná ten telefonát, co ráno vyřizoval.

"Jaký obor vůbec studuješ?" zeptal se. Zase se snažil se mnou o něčem mluvit. Tohle téma jsme probírali již několikrát a on si to stále nepamatuje…

"Fotografii." odpovím klidně a v rukou si pohrávám se zapínáním tašky.

"Mohl bych tě vzít do střešních zahrad, dalo by se tam dobře fotit." řekl Eunsoo.

"Pokud to nevadí…" odvětil jsem tiše. Na to, jestli tam chci jít, se mě ptal již po páté. Mrzelo mě to. Jako by neměl ani zájem si pamatovat, o čem mluvíme.

Zbytek cesty mlčel, než jsme dorazili do velkého obchodního domu. Vyšel první ani na mě nečekal. Dřív by byl ohleduplný, ale teď?

Šel jsem za ním a následoval jej po celém obchodě. Všiml jsem si, že bere víc jídla, než by pro nás dva stačilo. A v tu chvíli mi to teprve došlo. On na ni myslí pořád, myslí si, že žije.

"Eunsoo, bereš toho moc, tolik nesníme…" řekl jsem těsně u něj, když se ošil.

"Chtěl jsem vzít i Hyejo-" zarazil se teprve ve chvíli, kdy si uvědomil onu skutečnost.

"Ona tu není, Eunsoo…" odvětil jsem potichu a už po nepatrné chvíli pocítil, jak mě zvedl za límec košile a přirazil k ceníku od pomerančů. Zmateně jsem mu pohlédl do očí, ten divoký nenávistný pohled se ke mně teď upíral. Děsil mě…poprvé za život mě děsil a zcela úmyslně…

"Myslíš si, že tohle nevím!? To ty jsi neuronil ani slzu za její smrt a snažíš se o normální život! Ale tak to není! Ona umřela a ty se chováš jako by nic…přestaň už s tím, ani nevíš, jak dlouho tě nenávidím ty zasranej namyšlenej spratku!" vyjekl na mě drsným hlasem.

"Omlouvám se…" zašeptal jsem. V tu chvíli už mi bylo jedno, co se vlastně děje. Celou tu dobu zadržování a muset ho utěšovat. Chovat se silně a usmívat se na něj. A tohle za to? Snažil jsem se tak zbytečně…

Ona tíha jako by mi teď ležela na hrudi a srážela mě k zemi. Vydám jen zvuk, který podobá se kňučení. Cítím, jak mě pálí oči, ale v tu chvíli si připadám, jako bych byl mimo sebe. Tělo mě neposlouchá, když mě pustí a já sjedu k zemi do sedu, stále se opíraje o ceduli.

Hledí ke mně zmateně. Vybil si na mě svou zlost. Vidím jeho pohled, ten pohled plný bolesti a nechuti sám k sobě…A pak mě k sobě tiskne, z ničeho nic. Neoplatím to…tentokrát ne. Ne po tom, co řekl.

Brečím jako dítě, připadám si tak. Tlačím mu do ramen a sotva popadám dech. Hrdlo mě pálí, jak se snažím nadechnout v pláči. Byl jsem hlupák, měl jsem to vzdát už tehdy.

Lidé v obchodě nás sledují. Ptají se, zda je všechno v pořádku a on odpovídá, že ano. Prý že mám záchvat…lhář. Je to kvůli němu. Omlouvá se mi, stále, znova a znova.

Když se konečně odtáhl, měl jsem zavřené oči. Nechtělo se mi ho ani vidět. Ano, možná ho mám rád, ano možná ho miluju. Ale něco takového se jen tak neodpouští…

Něco, co bolí tak dlouho. Dýka, která se pomalu zabořuje do masa a on jako by na ní ještě tlačil. Tak moc to bolelo.

Chytil mě za pas a zvedl do stoje, bylo mi jedno, co se s ním stane. Chtěl jsem pryč. Rychle jsem se mu vytrhl a proběhl mezi regály, mezitím co on za mnou křičel, ať zastavím. To si opravdu myslel, že bych to udělal?

Jako nějaký zoufalec sem se zamkl na záchodcích a snažil se uklidnit. Nešlo to ani po několika minutách. Čím víc jsem si říkal, že všechno bude v pořádku, tím víc jsem se hroutil…

Tahle situace mě vykolejila.

Nikdy v životě jsem nebyl tak zoufalý jako teď.

Nikdy jsem neměl chuť ho zabít ve spaní.

***

Uplynula už téměř hodina. Za tu dobu jsem zjistil, že jsem vlezl na dámské. Vážně příhodná věc. Taky jsem zjistil, jaké šminky jsou nejlepší - dobře, teď už si můžu hrát na transvestitu. Otřu si rukávem bundy oči a pomrkávám. Nenašel mě a asi to vzdal. Čekal bych to, nevím proč, ale prostě jsem to čekal.

Když se mi podařilo vyjít z ženských toalet, narazil jsem do nějaké ženy, která na mě jen pohoršeně hleděla. Jo, tak tohle byl zatraceně blbej nápad…

Bylo už půl desáté, první hodina už dávno začala a já se raději stáhl a přišel až na druhou. Zbytek dne byl divný. Lidi se mě ptali, proč mám zarudlé oči a já prostě řekl, že mi je rozdráždil kouř, když jsem byl na párty.

Vážně hloupější výmluvu jsem si vymyslet nemohl. Pak se mě začali ptát kde, s kým a na další otravné věci. V tu chvíli mi poprvé za celé ty roky ruply nervy. Rukou jsem uhodil do stolu, přičemž všichni zmlkli a hleděli na mě. A já beze slova odešel.

Prostě jsem měl dost těch dotazů a pohledů. Moje psychika byla na dně. Chtěl jsem zmizet, prostě si nic nepamatovat…

Ale věděl jsem, že by mě měli za blázna, kdybych se zabil.

Kdybych se o něco pokusil, ostatní by mě zavrhli.

To byla jediná věc, kterou bych si nikdy neodpustil.

Zavržení svými přáteli…

***

Vrátil jsem se okolo šesté večer. Nechtěl jsem domů a tak jsem se bezhlavě toulal po městě. Ten tlak na hrudi neustoupil. Toužil jsem, aby mě objal. Toužil jsem, aby se mnou mluvil jako dřív. Kéž bych mohl vrátit čas.

Prsty jsem zajel do vlasů a sjel po jizvě. Tehdy se tak omlouval…jeho lítost i slzy na mě působily tak silně. Chtěl jsem ho utěšit. Tehdy…ale teď? Už mě to mátlo, všechno to přemýšlení o životě, o tom co je a co není zbytečné. Prošel jsem kuchyní. Ona zlost ke mně samému přerůstala. V jednu chvíli jsem popadl polštář a hodil ho do police s vázami, které spadli na zem a tříštili se na milióny malých střípku.

Zoufalec. To je to, co jsem. Jen troska, co se rozpadá. Můj hněv narůstal. Sledoval jsem stěnu s fotkami. Všechny vypadaly tak šťastně. Všichni se usmívali až na jednu. Nikdy jsem nechápal, proč máme na zdi fotku z pohřbu mé sestry. Dal ji tam on. Já se neptal a v tu chvíli mě to i zamrzelo.

Chytl jsem ji a sundal ze zdi. Hrudník se mi s rychlým oddechováním divoce zvedal. Odhodil jsem ji pryč a naslouchal zvuku skla, které praská při dopadu na pevnou podlahu.

Sledoval jsem jeho výrazná fotce uprostřed zdi. Fotil jsem ji já, pamatoval jsem si to. Vytrhl jsem ji z háčku a sledoval jejich tváře. Byl jsem jejich svatební fotograf. Když mě o to tehdy poprosil, těšil jsem se na to. Ale teď? Jen nenávist vůči mně samému. Napřáhl jsem ruku, abych mohl fotkou hodit o zem. Chtěl jsem ji zničit.

Pohled se mi rozdvojoval a dech zrychloval. Proč je nenávidím? Sám jsem jim přál k zasnoubení. V tu chvíli mi to došlo. Ta nenávist jsem já. Možná proto umřela. Možná kvůli tomu, že se o mě bála. Vyjel po mě kvůli mému chování. Rodiče se rozešli kvůli mně, kvůli zhoršeným známkám?

Ono zoufalství vzrostlo. Začal jsem křičet ze všech sil, jako bych doufal, že mě smutek a nenávist opustí. Slzy dopadaly na podlahu jedna po druhé a já kleče na zemi tiskl si fotku k hrudi. Jak jsem si jen mohl někdy něco takového myslet? Nenávidět ty dva za to, že se milovali?

Jsem tak nechutné…odporné stvoření. Až prásknutí dveří mě probere z mého zoufalství. Stojí tam a sleduje mě celý zadýchaný. Nevím jak popsat jeho pohled…vyděšený? Omluvný? Nebo snad naštvaný? Mate mě to…

"Myungsoo…bože…takhle už mě neděs…" řekl a klekl si ke mně. Pohled jsem sklopil k zemi a nic neříkal. Ani jsem nevěděl, co bych měl říct. Rukou mi sjel po vlasech. Ten horký dotek, něco po čem jsem tolik toužil, ale teď se mi snad i hnusil. Všiml si mého výrazu, ale nepřestal. Rukou mi sjel po temeni a přitáhl si mě k sobě. Neprotestoval jsem…ani jsem nevěděl proč.

Dnes bylo vše moc zmatečné, už jsem neměl sílu nad tím přemýšlet. Druhou rukou mi objal pas a kolíbal mě ze strany na stranu jako dítě. Už jsem nebrečel. Byl jsem vyčerpaný z tohohle otravného dne. Z toho všeho tak…zhnusený. Jak sám sebou tak i samotnou podstatou lidstva.

Proč vůbec existuje něco jako žárlivost? Je to tak nechutný cit. Proč vlastně jdeme proti sobě? Proč bojujeme o pozice? Jen kvůli naší hamižnosti a chtíči. Lidé na sebe chtějí upozornit a získat vše. Nikdo se nespokojí s málem…všichni chtějí něco víc.

Jsme tak nechutní…

V tu chvíli, kdy mě houpal v náručí, mi došlo, že i já chci něco víc. Ale nic není zadarmo. Co by se stalo, kdybych se mu přiznal k citům? Třeba by mě nenáviděl…

A proto na to musím pomalu.

Jestli ho chci získat, musím bojovat.


***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 19. března 2015 v 21:50 | Reagovat

Tak mi je jej líto doufám že se z toho dostane.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama