Hra o srdce || Kapitola první

25. října 2014 v 20:31 | Ante |  Hra o srdce



"Miluješ mou sestru…?" zopakoval jsem šokovaně.

"Ano, už dnes večer jí požádám o ruku." řekl zcela klidně.

"Ale…ale to nemůžeš!" vyhrknu hned.

"Proč bych nemohl?" zeptal se nechápavě a já věděl, že se celý třesu.

"Tohle…nemůžeš." zašeptal jsem rozhodně a stiskl ruce v pěst.

"Miluju ji, to musíš pochopit." řekl s úsměvem. V tu chvíli jsem cítil, jak se mi slzy tlačí do očí a čekají na to, aby mohly přetéct.

"Proč…?" zašeptal jsem naposled a upřel k němu pohled.

"Zamiloval jsem se a nejen já…" řekl těsně předtím, než jsem se rozběhl ke dveřím a vyrazil ven. Nechal jsem slzy vyjít ven a utíkal jako o život, jako bych mohl utéct od celého tohohle ubohé života. Chcete vědět, co se stalo dál? Tak poslouchejte…

***

Moje sestra byla u mužů vždy oblíbená, vodila si je domů, jelikož byla učitelkou cizích jazyků. Někteří k nám chodili, jen aby ji svedli. Jiní s ní chtěli mít přátelství s výhodami. A někteří se opravdu chtěli učit cizí jazyky, což pokud já vím, byli asi dva.

Vždycky mi je ukazovala, jakoby říkala, že má další trofej. Nevadilo mi to, chovali se mile. Většina se k nám vracela. Několik z nich si oblíbilo i mě a snažilo si ji získat tím, že mi dávali dárky. Nestěžoval jsem si.

Ale pak tu byl jeden, který můj pohled změnil. Nechoval se k ní jako ostatní. Prostě ji objal, když potřebovala. Mluvil s ní, o čem jen chtěla. Zanedlouho nás seznámila. Byl jako panter. Temný svůdník se srdcem, jež se do ní zamilovalo. Po pár měsících spolu začali chodit a já ho vídal často. Byl milý a přátelský.

Hrál se mnou hry a pomáhal mi s učením. Vždycky poznal, když jsem potřeboval pomoct, ale nechtěl jsem ho otravovat. Prostě přišel a nabídl se. A tak časem začala nervozita opadat. Bral mě i ven, ve chvílích, kdy nikdo nemohl a já musel časem vážně uznat, že ve sportech je skvělý.

Postupem času se i z nás stali přátelé a já si připadal, jako bych získal staršího bratra. I on sám několikrát řekl, že mě bere jako mladšího sourozence a já se ani nebudu snažit zapírat, jak mě to potěšilo.

Poplácal mě po hlavě a řekl, že teď vypadám jako muž. A já se rozbrečel. No, něco občas nevyjde…

Objal mě a kolíbal jako dítě. V tu chvíli jsem si opravdu přál, aby byl mým bratrem. Jednoho dne se však stalo něco, co můj pohled zcela změnilo.

Nějaký muž přišel za sestrou a pokusil se od ní získat víc, než byla ochotná dát. On toho muže zastavil a začal jej mlátit hlava nehlava, ovládán zlostí. Snažil jsem se ho v tu chvíli zastavit a on mě uhodil.

Toho dne se všude ozýval hukot sirén. Bolela mě hlava a tělo jsem snad nevnímal. Probral jsem se až dalšího dne v nemocnici. Seděl tam a omlouval se. Pořád dokola jako v kolotoči, když mu slzy bloudili po tvářích.

Z onoho silného svůdného pantera se stala kořist. A já si najednou připadal vinný za to všechno. Chtěl jsem ho obejmout tak jako on mě a utěšit ho, ale přišla má sestra.

Nerozešli se, což pro mne byla úleva. Objala ho a nakonec přišlo i na několik polibků. V té době mě překvapil osten žárlivosti, který mě zasáhl. Vůči tomu, že já nemůžu být na jejím místě. V té době jsem asi začal bláznit…

Později mi bylo řečeno, že jsem se hlavou uhodil o roh stolu, ale horší poškození nevzniklo. Jen pár stehů, které mezi vlasy, které stejně nebyly vidět.

Ve škole to bylo v klidu. Nikdo na mě netlačil a ptali se mě, s čím chci pomoct i když dříve vůči mně byli odtažití. Snad protože jsem vůči nim sám nebyl zrovna přátelský. Raději jsem naslouchal tomu, jak mluví oni a občas se přidal do nějaké debaty. Tak jsem byl spokojený.

Postupem času tento zájem polevil a já se vrátil k normálnímu životu. Jednoho dne jsem se však vrátil domů dřív. Od té doby lituji toho, že jsem stihl ten poslední vlak a nešel pěšky.

Byli doma, oni dva sami. Rodiče už s námi nebydleli dlouho. Byl jsem nadšený, že strávíme celý večer dohromady, nakoupil jsem a připravil jídlo. Připravil to na tác a odnesl k pokoji.

Zaklepal jsem a otevřel. Že já hlupák nečekal, než odpoví. Všem je snad jasné, co se mezi nimi v tu chvíli na posteli dělo, takže to nemusím zmiňovat. Trvalo jen chvíli, než si mě všimli, ale pro mě to bylo dost. Tác zarachotil o zem a jídlo se rozuteklo po celé podlaze.

Sklenice se vylily a kutálely se chodbou. Třásl jsem se. V tu chvíli jsem však žárlil. Připadal jsem si odporně. Jak jsem jen mohl? Vůči těm dvěma, které tak miluju. Toužil jsem sám sobě vyvrátit fakt, že cítím něco víc i vůči němu. Schoval jsem se tehdy v pokoji a zamkl se, jako by mě to snad mohlo ochránit přede mnou samotným.

Křičel jsem, brečel jsem, chtěl jsem zapomenout, umřít. Když se dveře otevřely, bylo již pozdě večer. Ležel jsem na zemi, unavený z toho všeho. Zvedl mě a uložil do postele. Nekřičel, jen tiše šeptal a ptal se, jak mi je.

Neodpověděl jsem a on u mě i přesto nadále seděl u mě a rukou mi čechral vlasy. Mluvil, i když jsem neodpovídal, když jsem se usmál nějakému jeho vtipu, usmál se. Toho dne jsem usnul tvrdým spánkem a snil.

O tom jak mě černý panter vede temným lesem a ukazuje mi správnou cestu. Byl nádherný…ty pohyby…hbité a svůdné byly jako pěst na oko. Když jsem se vzbudil, prostě se ve mně něco vzbouřilo. Běžel jsem ke stolu a vytrhl stránku. Popadl, tuž a začal kreslit.

Když jsem si teprve uvědomil, co jsem udělal, bylo dílo hotovo a já celý od černé barvy. Ten črt se mi líbil. Byl pěkný - jako by moje mysl ho nakreslila podle snu. Až do rána jsem jej vykresloval pastely a snažil se zachytit každý střípek mých vzpomínek.

Když se opět k ránu otevřely dveře mého pokoje, stál tam a sledoval mě. Usmíval jsem se…snad myslel si, že jsem blázen. V tu chvíli bych se tomu opravdu nedivil. Došel až ke mně a já mu podal to plátno. Vypadal překvapeně. Nevím, proč mě to potěšilo do takové míry, až jsem se rozesmál.

Pověděl jsem mu o tom snu. A my mluvili nadále o všem, co nás jen napadlo, až přišla řada na lásku.

On mluvil a já mlčel. Nevěděl jsem, co říct mám. Od té doby už uplynul čas, co hnul snad se vším. Ti dva se vzali, avšak dřív než stačila porodit dítě, zemřela. Děkovala mu z jeho lásku, děkovala za to, co pro ni udělal, ještě pár hodin před smrtí.

Dům byl mrtvý. Už neslyšel jsem ten smích. On seděl na balkoně a kouřil. Nepromluvil na mě od pohřbu. Když jsem k němu přišel večer, držel její fotku a usmíval se. V tu chvíli jsem poznal, že tenhle jejich vztah je silnější. Ale nechtěl jsem se vzdát…

Když mi tehdy oznámil, že se berou, byl jsem smutný. Později jsem byl však za ně oba rád. Ale teď? Mám vzít tu šanci a použít ji? Je tak zranitelný…

Je mi ho líto a tak ho obejmu. Nebrání se a obejme mě též.

"Breč…jestli chceš." řeknu mu a on to i udělá. Brečí jako dítě a já ho utěšuju.

Toho večera je mi smutno, sestřičko.

Jeho jsi milovala? Vím, jak se cítíš…

Taky jsem se do něj zamiloval, tak mi prosím poraď…

…jak ho mám získat?


***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jaera Jaera | Web | 22. listopadu 2014 v 0:00 | Reagovat

Awww... to je tak dojemné :'(

2 Karin Karin | 19. března 2015 v 21:43 | Reagovat

Krásna povídka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama