Hra o srdce || Kapitola třetí

25. října 2014 v 20:38 | Ante |  Hra o srdce



Sledoval jsem kapky krve, které utkvěly na zemi, s určitým zalíbením. Byly tmavě rudé až vínové. Tuhle barvu jsem měl vždycky rád. Měl jsem takový pokoj, ta barva tam sedla, vypadala tak elegantně.

Ale teď, když jsem sledoval svou vlastní krev, jež mi putovala po ruce, trochu mě to mátlo. To jsem se praštil o ty dvířka tak silně? Odkryji si nos a kouknu na krvavý obtisk, který zůstal po ruce. Pořád to krvácí. Jak nepříjemné…

Nejsem si nijak moc jistý, zda to bolí. Jsem rozespalý, bolest hlavy stále převládá a můj žaludek se taky necítí zrovna dobře.

Popadnu jeden z ručníků, samozřejmě že bílý a celý ho umažu od krve, když si ho natisknu k nosu. Jen si povzdechnu, když pohlédnu opět na zem. Nesnáším uklízení a teď…všude bordel…skvěle. Sáhnu po hadru a všechno to setřu během několika minut. Všechny důkazy tohohle incidentu uklidím a zalezu si do svého pokoje.

Pohledem sjedu karmínové zdi a setřu si z nosu kapičku krve, kterou udělám obtisk na zdi. Jako podpis…jedinečný a neopakovatelný. Spokojeně se usměju a zahrabu do peřiny a poddám se tomu, co mě provázelo každou nocí.

Ach ano, ty noční můry…

***

Další otravný den. Nudné ráno a další nudná cesta do školy. Dnes odjel do práce dřív. Prý nějaká schůzka. Ani mé vzdechy nedokážou vyjádřit mou otrávenost. Jdeme na kulečník, podle toho, co říkal Minsuk, i s několika dalšími členy naší skupiny. Znali jsme se už před oním incidentem s mojí sestrou. Ještě před tím, než jsem nastoupil na střední. Prostě taková skupinka těch, co bojují za to, co chtějí. Vždycky jsme si prosazovali své.

V poslední době se však něco změnilo. Minki začal mluvit o ženách, i přesto, že dřív vůči jakýmkoliv vztahům měl značné námitky. Ale od něho jsme vždycky museli očekávat i neočekávatelné, byl to prostě blázen.

Ty jeho úsměvy a jak si hleděl svého, mě vždycky rozesmály. Byl zábavný pro celou skupinu. Takový komediant a i přes to vůdce naší smečky. Rád nám říkal smečka a vždycky když jsme šli po ulici, napodoboval vlka a my se k němu přidávali.

Ano, možná jsme vypadali hloupě, ale bylo to zábavné. Sledovat ho jak se raduje, jak mluví o hudbě a o své inspiraci. Byl jako dítě, co se honí za svým snem, ať to stojí cokoliv.

"Myungsoo!" řekl nadšeně Minki a skočil mi se smíchem za krk. "Zase chodíš jako potulná duše! Když chceš být duch, tak aspoň straš! Tohle je stav k ničemu!" dořekl nadšeně a poplácal mě po zádech.

"To není moc milé přivítání." zamručím nespokojeně s úsměvem a loktem ho dloubnu mezi žebra.

"Kdybys to viděl, všechna ta inspirace!" řekl a zatřepal hlavou ze strany na stranu s úsměvem a zajel si rukama do vlasů "Je všude okolo a ty kolem ní procházíš a ani se ji nesnažíš vidět!" řekl zcela vážně a pohlédl na mě. "Nějakou ti seženu, jestli to neumíš!" řekl s nevinným pohledem přímo tváří tvář mě.

"Myslím, že tahle pomoc není potřeba." odvětím a odstrčím ho.

"Oh, takže čekáš na osud? Než přijde nějaký nápad sám od sebe. Pojďme ji hledat, bude to zábavné!" řekl se smíchem a zatleskal. Ano vážně blázen, ale bez něj bych už byl vážně troska.

"Hlavně to ne, minule jsi vyběhl proti nějaké holce a ona měla co dělat, aby to vydýchala." zasmál jsem se a poplácal ho po vlasech. Vždycky se takhle choval, ale právě jeho upřímnost byla něco, čeho jsem si na něm cenil.

Než jsem došel do školy, všichni se postupně po cestě připojili, abychom si mohli promluvit, třeba jen na chvíli. Stejně naše školy nebyly nijak daleko od sebe, takže to nebyl nijak velký problém.

"Myungsoo, pojď taky." přemlouval mě Minsuk s úsměvem, s rukou přes mé rameno a bokem natisknutý k mému.

"Nebyl jsi s námi nikde už několik dní, co je s tebou? To tě sestra nechce pustit?" řekl s úšklebkem Minkyu a dloubl mě prstem do tváře.

Další věc. Nikdy jsem jim neřekl o její nemoci, nebo jak to je s mou rodinou. Prostě jsem na to neměl a nemohl jsem před nimi ani brečet. Asi bych umřel studem…

"Je to složité, mám moc práce." řeknu s klidem "Navíc se snažím zlepšit, není tak lehké hrát na kytaru." řeknu s úsměvem a kouknu po Minkyunovi, který na ni hrál taky, akorát o několik měsíců déle.

"Dneska půjdeme všichni, bude to lepší, zábavnější, i když Hyunjae zase vyhraje a já nebudu mít ani na večeři." povzdechl si s tragickým výrazem Minsuk.

"Pozveme i nějaké holky, ale vybrat je…" řekne zamyšleně Minki a sjede nás všechny pohledem. "Dnes zaplatím já. Bude hostina!" řekne nakonec s pěstí zdviženou ve vzduchu.

Po chvíli se však zarazím a všimnu si Sungjoona, který za celou dobu ani necekl a držel se stranou. chvíli jsme váhal, než jsem taky zpomalil a popadl kapuci, kterou měl přehozenou přes hlavu a stáhnul ji.

Pak mi konečně došlo, proč celý den ani necekl. Celou tvář měl ošklivě opuchlou a zbarvenou do podivného odstínu, což značilo, že zranění není nijak staré. Minki na to hned zareagoval, popadl ho za bradu a pozvedl mu tvář.

"Kdo to byl?" řekl až vrčivě a pevně mu stiskl čelist. Vidět jej naštvaného bylo dosti nezvyklé, i při rvačkách se většinou smál, ale teď?

"To není důležité…" odvětil tišším hlasem Sungjoon a uhnul pohledem.

"Ti ze smetánky, že ano?" řekl a pustil mu čelist. "Nemusíš se bát, odplata bude sladká…" zašeptal Minki a vstal. Minkyu jej hned popadl za loket a otočil jej k sobě.

"Uklidni se, dnes bude klid. Je zbytečné dělat další rozbroje." řekl a po chvíli pohlédl ke mně a zarazil se. "A tohle je co?" řekl a přešel ke mně. Natočil mi hlavu na stranu, tak že vynikla vyboulenina u nosu. Rychle natáhl i druhou ruku a rukávem mi otřel oči, aby odhalil tohle zamaskování, které se mi podařilo udělat.

"Nehoda, nic víc, radši se postarejme o Sungjoona." odvětím a odstrčím jeho ruku. Minki to však přebere jinak a přitáhne si mě za ramena k sobě.

"Brečel jsi snad?" zeptá se vážným tónem a v tu chvíli vím, že mě všichni sledují.

"Měl bych?" odvětím klidně s nervózním úšklebkem.

"Byl jsem včera u tebe, když si se naštval a odešel. Byl tam jen Eunsoo…" řekl a upřeně mě sledoval. Po zádech mi projela ledová vlna. Došlo mi to, co řekne, ještě dřív než to vyslovil. "Proč si neřekl, že umřela?" řekl s pohledem, který mě děsil. Eunsoo mu to řekl? Tohle bylo ono? Celé tělo se mi chvělo, v tu chvíli jsem nebyl schopný odpovědět na jeho otázku a sám pochybuju o tom, že bych na ni vůbec někdy odpověděl. Nepochopili by to.

"Kdo?" řekl trochu nechápavě Minkyu a pohlédl k Minkimu.

"Hyejoon, je to už pár měsíců, že ano?" řekl Minki a stále mě sledoval. Pod tím pohledem jsem se třásl. Jeho stisk mě nutil k tomu, abych se cítil tak malý. V tu chvíli jsem si opravdu přál umřít…

Minki si mě však přitáhl k sobě a pevně si mě natiskl k tělu. Ta reakce mě v tu chvíli snad překvapila. Ano, vždycky byl takový utěšující typ, ale ne vůči mně.

"Pust už to ven, ty bláznivej bastarde" řekl s úsměvem a nechal mě, ať si zabořím obličej do jeho ramene. Byl jsem vděčný, opravdu ano…ještě když dodal to oslovení, které používal vždycky v trapných situacích. Nějak…já nevím…asi právě to mě dostalo.

I po nepatrné chvíli jsem ucítil, jak mě ostatní plácají po zádech, nebo po hlavě. Snažili se mě utěšit, ale asi ani nevěděli jak. Toho dne to bylo poprvé, co to, co opravdu cítím, viděl někdo jiný, než Eunsoo…


***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 19. března 2015 v 21:57 | Reagovat

Tak to jsou kamoší jak mají byt povídka je moc hezká.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama