Karkulka || Kapitola první

25. října 2014 v 19:18 | Ante |  Karkulka



Les ztracených - místo kde nenajdete jediné dítě, které by si hrálo. Nenajdete zde ani výpravy šlechty, která se chce pokochat přírodou. Protože zde nic takového není. Jen ztracení. Existuje však příběh, který je pravdivější než cokoliv, co se o tomto lese říká…

***

"Slyšeli jste to? Ten nešťastník chce jít tam" řekla postarší žena, která si šuškala se svým manželem.

"Je to hlupák - celý život ho varujeme a teď tam chce jít" odvětí mladší muž.

"Blázínek - zaplatí za to. Divocí ho dostanou" řekne starostlivě žena a promne si ruce.

"Myslíš, že ho dostane on?" řekne podivným tónem. Ne vystrašeným - spíše plným respektu.

"Kdo ví…" odpoví žena a vrátí se zpět ke stánku, kde postávají nedočkavé děti.

***

"Už se stmívá…" povzdechne si chlapec, jež hledí skrze větve k nebi. Vlasy zbarvené od slunečně zářivé až k sněhově bílé mu sklouzávají po tvářích, když rozpoznává první hvězdy tohoto večera. Kolikrát už slyšel o tomto lese. O vlčí matce a o tom prapodivném lidském stvoření.

Věděl jak je pošetilý - hledat divoké, snad nikdo na ně nechtěl narazit ani náhodou, natož úmyslně. Ale už od mala toužil po tom, aby je jen zahlédl. Slyšel o nich tolik, ale přesto nikdy žádného ani nezahlédl. Slyšel mnoho o tom, jak vypadají - nestvůry nechutné až vás nutí odvrátit zrak, nádherní tak, že vás můžou jen pohledem donutit se zabít jen pohledem, ale i o těch, jež vypadaly jako lidé. Tuto poslední verzi mu říkal otec, ještě když byl mladší - o divokých slýchával už od mládí.

Slýchával mnoho zvěstí o divokých. Ale jen jedna ho dokázala zaujmout, i když ji opakovali snad po sté.

***

"Kyrie víš, kolikrát jsem ti to už říkal?"

"Tati! Prosím - dnes jen jednou" zaprosí chlapec zoufale a objímá otcův pas s touhou, která mu čiší z očí.

"Ale jen jednou" usměje se černovlasý muž a sedne si na postel. Poplácá chlapce po hlavě a táhle se nadechl - věděl jak dlouhý je tento příběh a jak je jeho syn nedočkavý, když jej přerušuje.

"V lese - v tom do něž už dlouhou dobu nikdo nevkročil, kvůli smrti vlčí matky, vládne klid a děsivé temné ticho. Před tím - dřív - dřív, v době, kdy jsi byl ještě v kolébce, v době kdy žila vlčí matka, tomu bylo však jinak. Vlčí matka - tak, jak jí všichni s oblibou přezdívali, se však nechovala jako vlk - ba naopak - její mateřský pud byl silnější, než kterýkoliv jiný.

Život v té době lesem přímo hýřil a dětský smích se rozléhal okolím. Vlčí matka si brala děti ze sirotčinců a starala se o ně. Brala dívky, chlapce - různého věku. Postupně se v jejím domě usídlilo dvacet dětí, které ze srdce milovala. Šatila je, krmila, učila lovu, ale také správnému chování a věcem, jež by každý měl umět. Nechtěla za to nic. Dětská radost, jako by jí dávala nekonečný život. Jednoho dne však přišel zlom.

Matka se vracela z města a jeden z lovců si jí spletl díky špatnému zraku s kořistí a zastřelil ji. Děti, které s ní šly, to vyděsilo, zmátlo a hlavně rozzuřilo. Proč zabili naši mámu? Ptali se sebe navzájem, a však nikdo neznal důvod. Dřív než kdokoliv z města stihl cokoliv zjistit, u brány leželo mrtvé tělo onoho lovce.

'Děti! Ty prokleté děti to byly!' křičeli vesničané jako zběsilí. Přesně o půlnoci uhasly poslední plameny, které zničili dům vlčí matky. Děti utíkaly, plakaly, prosili, ale k ničemu jim to nebylo. Vesničané je zabili. Někteří - pouhá hrstka, ale utekla. Tím dnem, se našemu lesu říká 'Les ztracených' - dětí, které ztratili duši a začali zabíjet lidi" Dopověděl otec a hleděl na chlapce, který jej se zájmem pozoroval zpoza peřiny.

"Jsou tam děti ještě teď, tati?" zeptal se chlapec a upíral svůj zrak k otci.

"Sám jsem o nich hodně slyšel ve městě - ano, jsou tam. Možná někdo říká, že je to jen příběh, ale tohle je pravda…" řek otec a překryl chlapce až ke krku dekou "Měl bys už spát, Kyrie, maminka se bude zlobit" řekne s milým úsměvem už ode dveří.

"Vezmeš mě za nimi jednou?" řekne chlapec ospalým slabounkým hláskem k otci.

"Jednou ano…jednou ti je ukážu"

***

Dalším dnem, brzy k ránu - v době, kdy se slunce teprve líně koukalo od vrcholků hor k lesu a ještě dál, se už lesem proháněla lovecká výprava jednoho z pánů, kteří pocházeli z dáli. Kopyta koní, která dusala trávu pod sebou a hlínu udusávala k zemi, zněla celým lesem, jako jasná zpráva o jejich přítomnost.

Kyrie pohlédl ze stromu, na kterém přenocoval kvůli zvěři do okolí a sledoval zvěřinu, která utíkala před onou loveckou výpravou. Sám měl hlad. Ale nevěděl, jestli si pro onu lehkou kořist jít, nebo ji ponechat těm zbohatlíkům. Nevěděl, čeho jsou schopni a ani nehodlal nic riskovat. Další zakručení v břiše však rozhodlo za něj. Vyrazil vstříc své uhnané kořisti, kterou stačilo jen zabodnout, pro možnost ochutnat její dobré maso, se kterým by si mohl udělat zásoby i na dva týdny.

Uháněl vpřed a nespouštěl ani na chvilku oči ze své kořisti. Lesem se rozlehl ohlušující výstřel. Nevnímal ho, ale po chvíli zjistil, kam byl mířen. A střelec měl rozhodně velmi dobrou mušku. Zapřel se o strom, za který schoval celé své tělo.

Zasýpal bolestí nad tím, jak mu u boku košile nasakovala krev. I po malé chvilce se cítil malátnější. Strach jako by ovládl jeho tělo. Spletly si ho s divokými? Pokud ano, bude určitě jeho příští rána smrtelná. Ohlédl se - vpravo i nalevo. Nikde nikdo. Ticho. I dusot kopit se ozýval jen z dáli. Vystřelili jen tak, pro zábavu - to bylo jisté. Nevěděli, že tam je.

Jeho mysl, jakoby potemnila. Zrak se pomalu vytrácel a smysly otupěli. Jeho tělo tam zůstalo jen s pomalými pohyby hrudníku ležet, na pospas onomu lesu.

***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 19. března 2015 v 22:09 | Reagovat

Zvláštní ale zajímavá povídka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama