Karkulka || Kapitola desátá

25. října 2014 v 20:17 | Ante |  Karkulka


***Později onoho večera***

Městem se šířil chlad, jakoby ledová kopí protínala vzduch a chtěla se probít do domů, aby mohla zaútočit na spící. Mlha, která by se dala krájet se valila uličkami, aby snad kryla hrůzy, které se děli ve městě. Nechávala opilce ztracené, krásné panny padnout do rukou zločincům a neposlušné děti, co byly venku po půlnoci hledat směr zpět k domovu v nekončících bludištích. Někteří si však v této mrazící atmosféře libovali - zloději, násilníci a ti jenž nemělo být spatřeno okem měšťana.

Zaskřípání okenních pantů, které již léta někdo nepromazal nechalo ohlásit vstup neohlášeného hosta. Jako stín, jenž se blíží tmou, aby zabil v tichu a ponechal mrtvé tělo k nalezení. Tato varianta byla také možná, avšak nebyla v plánu oné osoby. Sledoval spící tělo s podivným zalíbením, jako by čekal, kdy se probere z lehkého spánku. Ve tváři stínu to vykouzlilo prapodivný úsměv jistého potěšení. Mohl udělat cokoliv a nikdo by nezjistil, že to udělal on. Tiché chichotání se rozléhalo několik sekund místností, nežli utichlo a zanechalo na oněch rtech zářivý úsměv obdarovaného dítěte.

Tiché až myší krůčky se blížili ke spícímu Kyriemu neslyšeny a ona nesponzorovaná osoba byla spokojena se svým úspěšným vstupem na scénu. Došel ke stolu a pozvedl židli, aby snad nezavrzala - bylo by docela hloupé, kdyby se dostal až sem a poté to skazil. Tiše se zasmál a postavil židli opěradlem k posteli. Posadil se čelem k opěradlu a zády k oknu, tak že jeho stín doléhal na spícího chlapce. Věděl jeho důležitost v životech mnohých - všech 22 dětí. Pro každé byl téměř bohem!Díky oné událost před několika lety se o ně začala starat. Kdyby nebylo jeho, nic z toho by se nestalo. Nepřežil by. Umřeli by on, i všichni ostatní. Děkoval mu za svůj život, ale přes to na něj nedokázal hledět.

Rysy ve tváři byli téměř identické, ale barva vlasů se lehce lišila svou světlostí - avšak i přes to, tu ta podoba byla. Připomínala mu všechno, co se tehdy stalo - toho osudného dne a i po něm. Všechno štěstí, lásku jež byla opětována a i onu ukrutnou bolest na hrudi, která mu vznikala při špatných vzpomínkách. Po smrti vlčí matky to měli těžké - zabily jich 8 - to číslo si pamatoval, i to, když mu v náručí umírala malá dívenka, která měla sotva pět let...

Jak chladně ji zabili - zasloužili by si smrt! Však pomsta bude sladká...Smrt každého z nich byla jako hrot, který mu projížděl kůží a zajížděl hluboko do masa přetrhávajíc svaly a vazy na své pouti do útrob jeho těla. Tíha, kterou si nosil každý den od svítání až do západu slunce a dokonce i v noci - noční můry, které jej budily i několikrát za sebou v několikaminutových intervalech. Ruce založil na opěradle židle a položil si na něj bradu.

"Ani nevíš jak důležitý jsi..." zašeptal Kaisu do tmy noci a nechal slova zmizet v husté tmě oné noci...

***

První co pocítil, byl provaz, jež se mu zařezával do zápěstí a neúprosná bolest hlavy společně s nepříjemným hučením v uších. Zmateně ztěžka otevřel oči a pokoušel se zaostřit - to co uviděl jej však určitě nepotěšilo ani v nejmenším.

"Dobré ráno, jehňátko" ozval se syčivý hlas, který nepatřil nikomu jinému než onomu bělovlasému hadímu démonovi. Jen pohled na něj byl jako jed, jenž rozežíral kůži. Scare zalapal po dechu a teprve po chvíli zjistil, že jeho ústa jsou převázaná a ona látka se mu zařezává do koutků. Jen bolestně vydechl a zamítal se.

Vzpomínky jakoby se v tu chvíli kupili jedna za druhou. Nechtěl se na něj dívat, ale oči z něj spustit nemohl - kdo ví, co by udělal, kdyby tak učinil. Z očí mu kypěla ona zoufalost - snad touha po svobodě, ale jeho věznitel se pouze spokojeně usmíval.

"Nad čím jen přemýšlíš jehňátko? Co bude dál? Ach ano...co bude dál" řekl se spokojeným úsměvem sedíc na okraji postele a rukou mu sjel po tváři - Scare se neopovážil ucuknout. Nechtěl trest, věděl, že tenhle člověk - pokud se mu tak dá říkat - by trestal smrtí.

"Nebude to nic jako minule - nedopřeji ti ani kapičku slasti...budu dělat to, co chci. Budu tě chtít zabít? Udělám to. Budu tě chtít svléct z kůže? Udělám to. Ale prvně..." řekl s úsměvem, který překypoval jistou touhou po krveprolití. Sáhl za sebe a ukázal na hřebík a kladivo. Scare chvíli nevěděl, co chce udělat, ale po chvíli to chápal více než dobře.

"Křič a bude to horší - jestli tě někdo uslyší, bude to naposledy, kdy vydáš jediný zvuk" řekl syčivým hrubým tónem a přivázal jeho nohu k dřevěnému rámu postele na boku. Poté vzal ony dva nástroje a započal něco, co se ani bolestným křikem nedalo vyjádřit.

První dopad kladiva na šroub se možná zdál hrozný, ale rozhodně se nerovnal těm třem, které přišli poté - ale to nebylo to nejhorší. Scare chtěl křičet, ale nemohl, jen přidušeně do látky, který se mu zařezávala do koutků rtů. Oči měl zavřené - jakoby snad doufal, že bolest přestane. Jeho tělo se zmítalo v oné agónii ještě několik minut poté, co byl hřebík ve třetině jeho kotníku. Bolest mu vystřelovala nohou a šířila se celým tělem.

Krev pomalu odkapávala na zem a bílé prostěradlo nabíralo šarlatový odstín. Uběhlo snad několik minut, než se ozval spokojený smích.

"Vedeš si dobře...když si byl dítě, vypadal jsi, že u toho umíráš - ještě tak malý a nechutně roztomilý" řekl posměšným tónem Naraki, který moc dobře věděl, že jej Scare i přes ukrutnou bolest poslouchá.

"Vím, že si mě nepamatuješ, byl jsi ještě pískle - byli ti dva roky? Matka se o tebe vždycky strachovala nejvíc - a nás ostatní používala jako sluhy" odfrkl si Naraki podrážděně a přejel prsem kolem hřebíku několikrát po sobě, aby udržoval bolest co nejdéle a nejvíce, co šlo.

"A tvůj bratr - staral se o tebe - byl vždycky tak vlezlý, pořád se vtíral, stejně jako ten druhý." řekl Naraki a sledoval Scareho, který při těch slovech celý ztuhl.

"A pak odešel a nechal tě tu - není to kruté? Bratr nechá svého bratra napospas osudu! Svou vlastní krev!" pronesl dramaticky a rozesmál se.

"Ach ano, přenechal tě svému příteli, vždy k sobě měli blízko. Jako nějaké poběhlice, co se baví o mužích" řekl trpkým tónem - žárlil snad?

"Hamei - pamatuješ si ho? Udělal z tebe karkulku - jako by jsi snad byl žena..." řekl výsměšně a sjel mu rukou po vnitřní straně stehna, načež Scare lehce ucukl. Naraki moc dobře věděl, co se před lety stalo a hodlal toho náležitě využít.

"Ten výkřik, když umíral. Byl nádherný, hlasitý a tak zvuční - kéž bych ho tehdy mohl mučit déle, aby prosil o život!" řekl toužebně a stiskl jeho stehno až bolestně pevně. Scare k němu hleděl zmateně - jako by mu jeho slova nedocházela. Avšak znal jejich význam příliš dobře.

"Ty..." zašeptal chraplavě, ale nežli se odhodlal říci něco víc, Naraki se spokojeně usmál.

"Zabil jsem ho? Ano...ale moc rychle. Křičel krátce, měl jsem mu řezat maso zaživa..." konstatoval spokojeně dál a sledoval Scareho zděšený pohled.

"Ale ty nemáš takové štěstí, tebe si vychutnám za ně oba." řekl jedovatě a hřbetem ruky mu sjel po tváří, tak něžně až to od něj bylo nechutné.

"Ty, budeš trpět..."zašeptal a ponechal jej v místnosti samotného - toho dne se ještě vrátil - a Scareho čekalo něco mnohem, mnohem horšího.

***

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sairen Sairen | E-mail | Web | 18. dubna 2015 v 18:04 | Reagovat

a co takhle to dopsat?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama