Karkulka || Kapitola osmá

25. října 2014 v 20:15 | Ante |  Karkulka


***Lesní sídlo v dopoledních hodinách***

"Již jsem vám říkal, že v této chvíli není k zastižení, můj pane. V ranních hodinách opustil stáje" řekl komorník v poklusu za mladým pánem.

"Ještě před chvílí tu byl!" řekl rozhodně Ranmaru a rychlou chůzí pokračoval dosti rozlehlou chodbou onoho sídla. Stále měl na sobě pouze volnou košili na chladnější noci a volné kalhoty, které byli zřejmě použity před dvěma dny při lovu.

Jeho podivné černé vlasy, které nabíraly barvu přezrálých černavých švestek, mu sklouzávaly do tváře, která byla zkřivena do naštvané grimasy - byl si jist, že by beze slova tak narychlo neodjel. Nikdy to neudělal - a neudělal by to bez důvodu. Co mohlo být tak důležité, že hned odjel?

"Můj pane, je zbytečné hledat něco, co tu není" odvětil rychle komorník a zastavil se. Sám si rukou upravil své mechově zelené vlasy za ucho a zhluboka se nadechl, aby utišil svůj dech. Ranmaru jen došlápl a otočil se k němu.

"Co řekl?" zeptal se až s hrdelním zavrčením.

"Nic, můj pane. Nic neřekl - jen 'Připravte mi koně.' - a pak odjel." Ujistil jej sluha a rukou si urovnal cíp košile, jež vyklouzla nešikovně z jeho kalhot u boku v tom spěchu. Odezvou mu bylo pouze podrážděné zavrčení, s kterým se Ranmaru otočil a rychlím krokem, zmizel krajní chodbou.

"Dnes je skutečně zdlouhavý den…"povzdechnul si komorník a otřel pot ze svého čela. "A to ještě ani neskončil…" dodal a pokračoval chodbou k hlavnímu sálu, kde právě začalo zasedání.

***

Kyrie jen prsty poklepával na desku stolu v přízemním patře jejich domu, kde se právě několik mužů pokoušelo opít, aby utekli od všech svých problémů. Někteří dokonce zpívali své písně, díky kterým je šlo lehce rozeznat. Každé sídlo mělo svou rodovou píseň - a každá z nich byla něčím originální. Ať už lidmi, kteří ji zpívají, svým příběhem či melodií.

"Co je chlapče, to tě hned odradí jen jedna facka?" řekne Kyrieho otec, když zasedne za stůl naproti němu v ruce svírajíc džbán piva. Na jeho rtech hrál spokojený úsměv - zřejmě díky tomu, že jeho výdělek už od rána vzrůstal.

"Ta facka byla od mámy…neměl jsem v plánu nikoho nutit sdílet lože" obořil se, jelikož mu hned došlo, nad čím jeho otec přemýšlí.

"Takže se ještě žádná nechytila? A já doufal, že už máš nějakou tu ženskou pěknou!" prohlásil otec s prásknutím do stolu a nalil do sebe téměř polovinu džbánu.

Kyrie k němu jen pohlédl s pozvednutým obočím a se vzdechem se zvedl. Pár kroky se překonal vzdálenost mezi stolem a dveřmi, které vedly z hospody, a zmizel v davu lidí.

***

Přiřítil se do města jak nejrychleji jen mohl. Dlouhý pramen svázaných vlasů sahající až k bokům, kolem něj švihal jako bič krotitele lvů. Ptal se lidí, ač zbytečně. Nebylo po něm ani stopy. Doufal. Věřil. A teď se jeho naděje ztratila v prachu. Kdyby to jen věděl dřív. Kdyby byl pozornější. Kdyby... Byla tu spousta kdyby, ale žádné z nich tuto situaci nevyřeší.

Nezbývalo mu než se vrátit. Cesta zpět byla klidná. Beze slov. Čemu se divit. Přeci jen jel sám. Když zastavil u stájí, s povzdechem slezl ze svého koně s rezavou hřívou a nechal jednoho z mladíků, který pracuje na tomto panství teprve několik měsíců, koně odvést. Vyšel po točitém schodišti přímo do hlavní chodby.

Zastavil chůzi teprve ve chvíli, kdy za sebou uslyšel hlasitý dusot páru nohou. Otočil se zrovna ve chvíli, kdy jej z mladých sluhů obdaroval nejistým úsměvem, poté poklonou a nakonec mu podal menší kus papíru se vzkazem. Po předání chlapec okamžitě zmizel.

"Nenašel jsem ho a teď budu mít i problémy kvůli náhlému odjezdu? Den nemůže být lepší!" povzdechl si Hamei a prošel chodbou, která jakoby i za jasného sne potemněla. Všechno utichlo. Jako by se zastavil čas. Jen jediný úsměv zůstal ve tmě a tiché chichotání zaznělo chodbou, jako by měl projet nůž do těla novorozeně.

***

Pomalu nejistě zamžoural do tmy a otevřel oči. Místnost byla zalitá pouze slabým světlem z bílé svíce, která stála na stole v rohu pokoje. Byl trochu zmaten a teprve po pár minutách, si uvědomil svou situaci. Přehodil nohy přes okraj postele a slaboučce sykl, když ucítil tlak na břichu. Prsty si přejel přes košili po místě, kudy vedla již ošetřená rána. Zhluboka se nadechl a poté i vydechl, aby alespoň nechal počáteční bolest odeznít. Pohledem sjel všechny věci v pokoji. Nikdo krom něj tam nebyl.

Fialové pramínky vlasů mu sklouzly do čela, když se pomalu postavil na dřevěnou, příjemně hřející podlahu. Pomalými krůčky se vydal ke stolku v rohu místnosti. Pohlédl na svůj krvavě rudý plášť. Rychlím kmitem očí ještě jednou zkontroloval, zda místnost ještě někdo neobývá. Z patra pod ním se ozýval jen tlumený křik, zpěv a dusot nohou při tanci. Bez toho by se přeci jen žádná hospoda neobešla. Zábava musí být!

Vyndal z pláště pásku a nasadil si ji na krk. Kolem hlavy mu byla malá, navíc by mu zhoršila i vidění. Chtěl mít jistotu, že jí bude mít u sebe, že ho bude chránit, jako talisman od šamana, či čtyřlístek z jeteloviny pro štěstí. Rudý plášť si uvázal spíše jak pásek okolo pasu, aby jej zamaskoval a došel k oknu.

Otevřel jej s dosti značným zaskřípáním otevřelo. Zapřel se o okraj dlaněmi a pohlédl dolů. Po ulici chodilo jen nepatrně lidí. Přehoupl nohy přes okraj okna a pevně sevřel okraj. Jednou nohou pomalu našel pevný bod a zapřel se o něj. Poté tento krok zopakoval i s druhou nohou. Další nejistý krok.

Uslyšel jen slabé zapraskání a jeden z vystouplých kamenů pod jeho nohou se ulomil a zarachotil o kamennou dlažbu chodníku. Zalapal po dechu. Pevně se rukama zachytil, než téměř spadl. Možná by při pádu s této výšky nezemřel, ale zlomenina také nebyla zrovna nejpříjemnější možností.

Dech se mu zrychlil. Všiml si jej někdo? Nevěděl, ani neměl šanci se podívat. Po pár nejistých krocích se ocitl nohama na pevné zemi. Kapička ledového potu mu sklouzla přes spánek, po tváři až k bradě, kterou si hned otřel. Musel pryč - ač nerad. Chtěl se odvděčit, ale co kdyby to zjistila městská stráž? Zabili by i je...jen za to že mu chtěli pomoct. To byla až moc krutá možnost.

Rychlím krokem začal procházet ulici a jen některý z lidí okolo pohled na něm utkvěl, což jej hned znervóznilo a uvedlo do stavu jisté nejistoty. Nebylo to snad kvůli jistému podezření, ale kvůli skutečnosti, že většina rodičů své děti po odbytí zvonů ven nepustila. Bylo tu více důvodů, od opilců, přes hrdlořezy, až k lidem, co hledali postradatelné objekty.

Během chvíle se ocitl v jedné z ulic, kde byl výskyt lidí na nule, ale krysy zde měli hotové hody. Pomalými krůčky došel až k tomu, nad čím krysy tak spokojeně pískaly. Ve chvíli kdy otevřel ústa, snad aby vyjekl, mu je zacpala něčí ruka.

Tělo mu ovládl příšerný třes a pot po něm klouzal snad v pramíncích. Tělo ležící na zemi podivně zapáchalo - jako mršina králíka. Bylo rozežrané v úrovni žaludku a všemi možnými otvory lezli brouci a všelijaká havěť. Kolena se mu podlomila. Oči toho muže - nebo co to vlastně bylo, byly zvrácené a ústa doširoka otevřená. Vlasy ulepené, špinavé - stejně jako celé to zubožené tělo.

Bylo jisté, že tento muž nebyl žádným boháčem - pouhým pouličním žebrákem. A vypadalo to, že nikoho ani trošičku nezajímalo, že tu jen tak hnije. Chtělo se mu zvracet a teprve až po chvíli si všiml, že ho drží něčí ruce u sebe. Roztřesenýma očima změnil cíl svého pohledu.

Krev mu zatuhla v žilách. Hadí, žluté oči se zůženými zorničkami jej sledovaly, skrze tmu noci. Bíle prameny vlasů, které mívali starci, splývaly na ramenou. Samolibý úsměv, při kterém mu naskočila husí kůže po celém těle, se mu do očí vysmíval. Černý plášť, jak havraní křídla halící tělo onoho muže.

"Našel jsem tě, jehňátko" zasmál se hlubokým medovým až jedovatým hlasem Naraki a udeřil jej do zátylku, aby se ušetřil zbytečných komplikací. V tu chvíli už pro Scareho neexistovalo nic jiného, než nekončící tma...


***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama