Karkulka || Kapitola pátá

25. října 2014 v 20:04 | Ante |  Karkulka


Křehké tělo nesoucí jeden z mužů z onoho města mířilo k povozu, ve kterém přijel. Byl postaršího věku, jeho prací bylo převážení surovin, šperků nebo látek do vedlejšího města, aby snad vydělal víc, než bylo možné v jeho rodišti. Po cestě zpět do města však zahlédl něco jasně rudě zářit v lese.

Když se přiblížil dostatečně a šel zkontrolovat, jestli mu snad po cestě nevypadalo nějaké zboží, zjistil, že je to lidské tělo. Ten nález ho překvapil - nikdy se mu ještě nezdařilo najít v lese nějakého člověka. Natož dítě. Vzal sebou i plášť, který u něj ležel a hodil ho na provoz. Chlapce samotného si nechal v náruči a vydal se vstříc městu.

***

Kyrie sledoval zpoza okna lidí, co putovali ulicí. Povšiml si také obchodního vozu, jež po týdnu porazil zpět. Hospoda v tu chvíli byla poloprázdná a hluk byl téměř minimální, až na muže, kteří den trávili v hospodě a noci v práci. V patře se ozýval hluk, který tropili pacienti jeho matky. Naštěstí těch pět příživníků u nich stráví jen dobu k obědu a pak se patro ocitne v téměř netušeném tichu.

Náhle poklepání na dveře jej vytrhli z myšlenek na vytoužený klid. Líně otevřel a pohled upřel k otci, který nevypadal zrovna nejnadšeněji.

"Tvá matka mi pomůže dole uklidit - běž měnit obklady tomu co dovezli dneska - je vzadu" řekl otec, který se ani v nejmenším nehodlal ptát, jestli se mu vůbec chce.

Kyrie jen hleděl, jak jeho otec mizí na vrzajících schodech do hospody. Sledujíc lidi, co bloudily chodbou, prošel do onoho pokoje. Otevřel tedy dveře, nabral vodu do lavoru a sedl k posteli. To co uviděl, jej však vyvedlo z míry, víc než cokoliv za těch posledních nudných dní.

Ten kluk - chlapec z lesa - Scare před ním klidně ležel. Košili měl rozepnutou a přes hrudník se mu pnul čistě bílý obvaz. Jak již poznal, měl na sobě jeho staré oblečení. Vzal žínku z jeho čela, která byla celá horká. Jeho myšlenky jako by se motaly a cuchaly v chuchvalcích. Měl by snad říct rodičům, že ví kdo ona osoba, kterou ubytovali je?

Zaváhal a pohledem sjel pokoj. Na židli stolu, který stál přisunutý u zdi, byl složený rudy plášť. Vstal, sebral plášť a opět dosedl na stoličku k posteli. Chvíli plášť zkoumal, než si v jedné části všiml nesrovnalostí. Po pár minutách se mu zdařilo nalézt vstup do tajemné kapsičky.

Vytáhl její obsah a vyskládal jej na prostěradlo. Několik menších kamínků se lesklo na malé hromádce. Další hromádka skýtala několik kusů menších náramků a prstenů různých materiálů od látky až po ocel. Poslední - a zároveň největší věcí byla podivná páska. Byla podivně vrstvená z tmavé černé matné látky. V úrovni oka byl malý zlatavý háček, na kterém vysela zlatá rolnička - nebo něco ji podobného.

Kyrie si jí prohlížel - první myšlenkou bylo, že už jí někde viděl. Ale kde? To si nemohl vzpomenout, až se snažil sebevíc. Vše opět schoval do kapsy, jako by se nic nestalo. Vyždímal žínku a dal mu jí na čelo. Po půl hodině vždy obklad obnovil, a tak pokračoval až do večera.

***

Scare se zmateně zmítal, ze snu, který mu mátl smysly. Opět - znovu a znovu mu jeho mysl přehrávala to, co se stalo před dvěma lety. Matka sedící v křesle, po tom, co jí děti přinesly. Její vždy bělostná košile zmáčená v úrovni srdce karmínově rudou krví. Její bledý obličej a ruka na dotek chladná jako smrt sama. Křik a pláč všech dětí okolo. Zmatené a vyděšené pohledy. Hameiův hlas a pevné objetí, když vybíhali z domu. Výstřel - jeden, druhý… Snad tucet výstřelů! Utichající křik, jen tichý zvuk tekoucí krve za nimi. Cesta mezi skalisky, která ho i přes boty bolela a onen nezapomenutelný výkřik…

***

Scare se s trhnutím probral. Kolem něj se rozprostírala tma, až na malý plamínek, který se divoce kroutil v olejové lampě. Zmateně pohlédl do stran a rukama, které jako by drželi závaží, sjel po hladké látce prostěradla. Jednou rukou však o něco zavadil. Koukl ke straně, kde uviděl něčí hlavu, jež osvětloval jen plamínek z lampy.

Když konečně zaostřil, hleděl na tvář toho, jež před několika dny zachránil. To ho však nezklidnilo. Nohy přehodil přes okraj postele, která byla příjemnější snad než všechno na čem kdy spal. Seskočil z ní a bolestně zaúpěl nad bolestí hrudníku a bolestí hlavy, která jej v tu chvíli přepadla. S tichými kočičími krůčky došel ke dveřím, které rychle otevřel a vyběhl.

Náhlý náraz a pád k zemi s ním zatřásl. Cítil nějakou tekutinu, která mu smáčela oblečení a po kůži mu naskočila husí kůže z toho, jak byla horká. Až po delší chvíli si teprve uvědomil, že někoho srazil a koukl k ženě, která se rukama zapírala o zem, aby se vyzdvihla do sedu.

"Jsi v pořádku dítě?" řekla, když si ho všimla a se starostlivým výrazem se vyhoupnula do čupu. Scare však nereagoval a rukama si skryl hlavu. Bylo to pro něj tak nějak…automatické. Jako by se snažil sám sebe ochránit. Tělo mu ovládl opět ten nepříjemný třes.

Pohled ženy, který k němu směřoval, nebyl naštvaný. Spíše tak nějak utěšující, stejně jako objetí, které po chvíli přišlo. Jako by konečně cítil ono příjemné mateřské objetí, které tak dlouho hledal. Po chvíli už klidně spal v náručí ženy, jež ho odnesla do pokoje a uložila. Její syn klidně podřimoval opřený o postel. Její pohled opět utkvěl na zraněném spícím chlapci.

"Co se ti jen stalo, mé dítě…" zašeptala do noci otázku, která měla být brzy zodpovězena.

***Den před tím - Sídlo v lese***

"Myslel jsem, že jsi ho zabil" ušklíbl se lhostejně komorník z onoho panství.

"K čemu by to bylo? Chtěl jsem jenom zaplatit za službu" odvětil Naraki a pohledem upřeně sledoval komorníka, který vypadal dosti pobaveně.

"Víš, co by udělal, kdyby to zjistil?" řekl komorník a upravil si pramínek zelených vlasů za ucho.

"Všichni se bojíte smrti - já to beru jako část života. Ať to klidně zjistí, přece jen je to jeho mazlíček"

"A právě proto, bys měl být opatrnější. Možná si jeden z divokých, ale to neznamená, že tě jako ohrožený druh nechají žít" řekne se stále jasným úsměvem komorník.

"Všichni si myslí, že nás vyhubili - kdeže. Téměř všichni žijeme - a nezapomínej. Ty jsi stále jedním z nás" poví Naraki již trochu podrážděně.

"Ty, já a dítě tohoto sídla - původně nás bylo 22 - všichni na mě a jeho zapomněli. To ty zapadáš do počtu, Naraki" pousměje se komorník a vstane z křesla, ve kterém celou dobu seděl.

"Syn tohoto sídla si stále myslí, že je jeho bratr mrtev. Co bychom za tu informaci asi dostali?" spekuloval Naraki.

"Kdo ví - nechme jej hledat. Jednoho dne, nad tím dítětem zbohatneme"

"Jedno dne, Scare zjistí, jaká je jeho pozice" řekne chladně Naraki.

"A toho dne, my získáme moc. Syn sídla pozná svého bratra a celý svět se dozví o tom, že stále žijeme" řekne komorník s širokým úsměvem.

"Teď už jděme - tahle diskuze nesmí být nikomu řečena - jinak smrt smrtí čeká nás."

"Ach ano, starý příteli" řekne komorník a dveře za ním klapnou, ale ona mrazivá atmosféra stále v místnosti přebývá…


***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama