Poslední sbohem

25. října 2014 v 22:20 | Ante |  EXO


Přišel prudký náraz a zvuk železa, jež se teď šrotovalo a ohýbalo. Náraz byl silný, schytala to pravá polovina auta. Po autě se začal šířit kovový pach krve a benzínu. Všech jedenáct jich dnes jelo na natáčení nového filmu a ani netušili, co je čeká na cestě...


"Chanyeole...notak...prober se..." třásl s ním Suho na sedadle řidiče a hleděl na nehybné tělo. V dáli již slyšel pronikavé houkání sanitky. Jen zmateným pohledem sjel do zadních řad. Luhan se snažil vypáčit dveře a bolestí, která mu vystřelovala do hrudi se téměř dusil při vzlycích.

"Sehune, jen trochu...pohni se jen trochu, ano? Ukaž mi, že jsi v pořádku..." šeptal Chen a hleděl na chlapce, který hleděl před sebe prázdným pohledem a po krku mu bloudil pramínek krve. Náhlé klapnutí dveří nechalo dovnitř vniknout ledový vzduch, který zaváněl pachem kouře.

"Kaii, zvedni ho...jen trochu...opatrně..." mumlal Baekhyun, když pomáhali z auta Taovi, který sýpal bolestí. Sám Baekhyun i Kai utrpěli nelehká zranění, ale snažili se pomoct ostatním.

"Chany...Chanyeole!" křičel zoufale Suho a třesoucíma se rukama mu držel pas. Od úst mu odkapávala jedna kapka krve za druhou.

"Suho, Suho!" začal křičet zmatený Xiumin, který hledal jejich leadra.

"Tady!" vyjekl a vyrazil ramenem na třetí pokus dveře a sjel na zem. Xiumin mu hned pomohl na nohy a zarazil se při pohledu na Chanyeola. Všude po jeho sedadle putovali kapičky krve a vsakovali se do látky. Chlapec sám se nezdál zrovna při vědomí.

Lay se celý třásl schoulený na zemi u Taa a k ráně na jeho rameni tiskl látku své mikiny, kterou ze sebe strhl, aby utlumil krvácení.

Sanitka zastavila těsně vedle auta a vyběhlo několik záchranářů. Toho dne bylo pět z nich odvezeno na pohotovost s tím, že nebylo jasné, jestli přežijí.
Každá sekunda je dělila od smrti...

***

"Bolí to?" řekl nejistě Chen, když Sehunovi sjížděl po obvaze na rameni a krku.

"Dali mi léky...nevím to jistě..." hlesl tiše a pohled stále upíral někam jinam. On oné události uplynul už celý týden - Suho se nervově zhroutil a musel zůstat v nemocnici jako jeden z dalších pěti. Tao, Suho, Sehun, Lay a Chanyel - těchto pět bylo po nehodě v nejhorším stavu. Tao měl zlomená dvě žebra a proražené rameno, Suho byl psychicky mimo a nemohl téměř ani stát. Sehun utrpěl těžký otřes mozku a Lay popáleniny druhého stupně na rukou.

Pokud šlo o Chanyeola, byla situace na pokraji propasti. Za celou tu dobu se ještě neprobral - stále napojen na nespočet přístrojů a neodpovídal na žádné vnější podměty.

"Ostatní...sotva jí, nikdo nemůže spát" hlesl Chen a sedl si vedle Sehunovi postele. Sehun k němu pohlédl se slzami v očích, ale nenechal je jít ven - pokud by se zlomil teď, mohl by zranit i Chena, který se snažil držet skupiny na nohou, co to šlo.

Ode dveří pokoje se ozvaly tři tichá pravidelná zaťukání a oni oba vzhlédli k příchozím. Luhan i Kai vypadali nezvykle neupraveně, ospale a vyčerpaně. Ti dva, co byli vždy připravení na vše snížili své životní standarty pro dobro skupiny. Stačil jen tichý pozdrav a oba se usadili na volné lůžko vedle Sehunova.

"Už jsme byli za ostatními" hlesl Luhan a pohlédl na Sehuna i Chena, kteří oba pohledem uhýbali.

"Tao sotva mluví, nemůže ani jíst - Lay se pořád třepe a neudrží ani lžíci...Suho...on brečel, když jsme přišli...tohle...on to nezvládne..." řekl roztřeseně Kai, když mu Chen stiskl rameno a kývl k němu.

"A Chanyeol?" přerušil ticho Sehun a pohlédl na ostatní a pak k Luhanovi - Luhan mu nikdy nelhal, věděl, že to neudělá ani tentokrát.

"Má...pět procent..." zasýpal Luhan skrze zuby a začal pomrkávat, aby zahnal slzy, které si stejně našly cestu po jeho tvářích. Ostatní mlčeli - Chen si přitáhl Luhana a snažil se ho aspoň trochu uklidnit.

Během půl hodiny se opět otevřely dveře pokoje a všichni vzhlédli k Baehyunovi. Oči měl zarudlé od pláče, oči opuchlé a po celém krku krvavé škrábance - na pozdrav jen kývl a sedl si na Sehunovu postel.

"Tohle..." zašeptal Baekhyun, ale nic víc neřekl a předklonil se se zavzlykáním. Sehun mu rukou sjel po zádech a sledoval ho nejistě.

Poté co se pokoj téměř vyprázdnil, Luhan pohlédl k Sehunovi, který jen seděl a nechával slzy volně klouzat po svých tvářích. Luhan si sedl hned vedle něj na postel a rukama mu sjel po bocích a lehce si ho přitáhl.

"Bude to v pořádku, bude...jako když jsme podpálili kuchyň - Suho nadával, ale bylo to v pořádku...bude to i teď ano?" zašeptal mu do ramene.

Sám chtěl těmto slovům také věřit, ale nemohl...

***

Jeho ruku tiskl ve svých a sledoval zamlženou masku na jeho ústech už několik hodin. Políbil jej na hřbet ruky a přitiskl si ji k sobě.

"Slyšíš mě?" zašeptal a pousmál se. Všichni se na tebe těší..." hlesl a vzlykl. "Prober se Chany, scházíš nám...jsi náš, víš? Luhan ti chce dát patro ve své skříni, jako dárek - vtipné nemyslíš?" nervózně se zasmál Baekhyun a skousl spodní ret ve snaze zadržet další vzlyk.

"Mám tě rád Chany, víš? Moc...vrátíš s k nám, že? Budeme si povídat o tom, co udělat Kaiovi, jako minule - pamatuješ? Zuřil tak až mu zrudl obličej, vypadal tak komicky..." zašeptal a položil svou tvář na dlaň ruky druhého chlapce, kterou svíral ve své.

"Chen říkal, že můžeme na to pálivé jídlo, co nám zakazoval - chtěl si ho ochutnat, že? Klidně to zaplatím...tak, prosím tě, vrať se..." zašeptal toužebně své přání a ještě toho dne odešel, aby se postaral o zbytek skupiny.

Toho večera se pokojem rozléhalo jedno pípnutí za druhým - bzučení přístrojů a hlasy doktorů se odrážely o zdi, ale přesto jej neprobrali. Snaha zbytečná, neměl šanci k žití.

Kdyby toho večera Baekhyun věděl, že tento večer je jejich poslední, zůstal by tam.

Řekl by mu všechno o svých pocitech.

Ale jeho slova a myšlenky již nikdy nebyly vyřčeny...

Onoho večera jejich přítel zemřel.

Slza - jedna i spousta dalších protekli.

Křik, prosby a pláč se mísili.

Milovali jejich člena a milují ho i teď, ať je kdekoliv.

'Mezi hvězdami' - řekl Baekhyun s pláčem.

Ano - jejich drahý přítel se stal součástí nebe.

Té nekončící malby, stal se hvězdou, kterou mohli všichni viděl.

Stal se součástí nebe a i lidí, kteří si jej ponechali ve vzpomínkách a myšlenkách.

Těch, co jej milovali - těch kteří si jej vážili.

Vlk na osamělé pouti nebe se ocitl.

Sám, opuštěn?

Ne...

On stal se jejich patronem...

Patronem své smečky, svých drahých přátel.

Své rodiny.

***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 miyaji miyaji | E-mail | Web | 29. října 2014 v 21:40 | Reagovat

T_T ... znělo to tak reálně, až jsem se rozplakala...
(btw, moc se mi líbí ty tvé konce povídek~)

2 jongsuk jongsuk | 29. října 2014 v 22:41 | Reagovat

[1]: Já brečela u psaní - psát poslepu je vážně problém...
Tahle povídka se mi líbí, protože se mi do členů šlo dobře vcítit. Snad napíšu i něco dalšího na exo ^^

3 Lai Lai | 19. února 2015 v 20:10 | Reagovat

Dokážeš písať aj šťastné poviedky :'( :) ??? Mala som slzy na krajíčku...ako si im (mne) to mohla urobiť??? O.o :"( krásne smutná poviedka :) :}a to ako o nich hovoríš ako o vlkoch....Dokonalé.... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama