Složitosti - dějství první || Kapitola sedmá

26. října 2014 v 16:32 | Ante |  Složitosti


Byla již hluboká noc - něco okolo půlnoci. Bang kontroloval pokoje, tak jako vždy. Neměl v oblibě, když někdo ponocoval a další den si stěžoval na ospalost. V zadních dveřích si však všiml světla - že by Zelo ponocoval? Vždycky přece chodil spát včas...

Zaklepal a otevřel. Zarazil se, když uviděl to klepající se klubko nervů jak se choulí a tiše pláče. Tak zoufale, jako by mu někdo zabodl dýku do srdce. Nesnášel, když někdo ze skupiny
brečel - a zvláště jejich maknae Zelo...

Poklepal mu na rameno, ale Zelo na něj ani nepohlédl.

"Odejdi....prosím..." zašeptal chraplavým hlasem od pláče.

"Ne, dokud nevysvětlíš, co se stalo" řekl Bang vážným neústupným hlasem - věděl, že by na něj neměl v takové situaci tlačit, ale jinak to z něj prostě nedostane...

"Byl to někdo ze skupiny...?" zeptal se Bang už klidnějším hlasem a rukou mu začal kroužit po zádech ve snaze ho trochu utěšit. Odezvou mu bylo jen zavrtění hlavy.

"Jen..." řekl tiše Zelo a snažil se popadnout dech.

"Ano?" řekl klidně Bang a sledoval ho.

"Máma je...nemocná" řekl s dalším vzlykem a opět se rozklepal. Tohle bylo téma, které u Zela bylo vždy choulostivé. Když měl v mládí nemocnou matku, ovlivnilo ho to a trvalo to i do dnes.

"Nějak vážně? Můžu se zeptat manažera, jestli by tě uvolnil z programu" řekl Bang rychle ve snaze najít nějaké řešení jak mu situaci ulehčit.

"Je to prý jen...chřipka. Prostě teploty a tak...jen já..." řekl a natiskl si nohy ještě pevněji k tělu "...bojím se" zašeptal téměř neslyšně.

"Tak uvolníme zítra program ano? Přesuneme ho. Stejně to byla jen nějaká show pro fanoušky, kterou můžeme točit jindy." řekl Bang s povzbudivým úsměvem, když se ozvalo poklepání ode dveří. Bang i Zalo vzhlédli zároveň - Jongup je celou dobu sledoval a lehce se usmíval. Klidným krokem došel k Zelovi a pevně jej objal.

"Bude to v pohodě, odpočni si a prospi se ano? Zítra jí bude určitě líp" řekl konejšivě a poplácal ho po rameni, když se odtáhl. Zelo nejistě pokývl a opět sklopil pohled. Bang se hned zvedl a zmizel mezi dveřmi, než to stihl jediný z těch dvou postřehnout. O chvíli později stál mezi dveřmi a naznačil Jongupovi, aby šel k němu. Do místnosti postrčil Himeho a za sebou zavřel.

Himchan jen zmateně sledoval Zela,který se momentálně pokoušel udělat ze sebe housenku v kukle. Jen k němu došel a poklepal na místo, o kterém si momentálně myslel, že je hlava.

"Pojď sem housenko" řekl a přitáhl si ho k sobě. Na konci deky zahlédl šedivou hřívu. Oddělal trochu deky, aby mladšímu lezla hlava a natiskl si jej k sobě.

"Připadám si jako ženská..." zamumlal Zalo chraplavě a pohlédl ke svému hyungovi.

"To je v pohodě, každý máme slabší chvíle" řekl s úsměvem Himchan o oddělal mu pramen vlasů z očí. Zalo ho chvíli jen klidně sledoval, poté vypreparoval ruce z deky a objal mu krk.

Himchan hned zareagoval na jeho ledové ruce a natiskl jej k sobě o to pevněji, aby vzniklo větší tělesné teplo.

"Zůstaň..." zašeptal mu Zelo u ucha tiše.

"Neboj, spát tady mi nevadí - jsem více než spokojen s nějakou tou společnost" řekl Himchan s úsměvem.

"Ne jen pro teď...napořád" zamumlal mu Zalo do ramene a v pěstech stiskl látku Himchanova trička. Himeho ona odpověď trochu překvapila, ale nedal to na sobě téměř znát, až na široký úsměv.

"Zůstanu, navždy..." pošeptal mu do ucha a přiklonil sek pouze krátkému políbení na tvář. Mladší chlapec k němu pohlédl. Pohled zamlžený a chtiví - sledoval ony dokonalé rty, které ho obdarovávaly tím sladkým úsměvem.

Himchan jej sledoval, čekal na to tak dlouho...snad několik měsíců. Nikdy až do teď si nepřiznal, po čem touží - ale teď to věděl s jistotou.
Přiblížili se k sobě pomalu, nejistě. Zelo se celý ještě chvěl, ale Himchanovo objetí jej uklidňovalo - všechno bude v pořádku, on jej neopustí. Vděčně se k němu usmál a lehce se otřel o jeho rty. Nikdo z nich nespěchal.

Prvně nejisté oťukávání, než se rozhodli onen polibek prodloužit v příjemný, mazlivý až mrazivý. Následovali dlouhou chvíli s jistou hravostí a chtíčem. Až po nepatrné chvíli se odtáhli a Himchan položil své čelo na jeho. Hleděli si do očí se vší upřímností a odevzdaností i několik minut, než se Zelo tiše rozesmál.

"Co je tu vtipného?" zeptal se se zmateným úsměvem Himchan a sledoval jej.

"Náš leader ví o našich vztazích více než my!" řekl s oním sladkým dětským smíchem Zelo.

"Ale všechno vědět nemusí..." řekl Himchan se svůdným úsměvem a povalil jej pod sebe.
"Tohle budeme vědět jenom my..." zašeptal do dalšího polibku, ve kterém jakoby se míchaly všechny pocity - vášeň, rozkoš i touha.

Onoho večera se stalo něco, co spojilo je dohromady něčím víc?

Ptáte se co?

Vy to přece víte...

Ne nebyl to sex, takhle se to nazvat nedalo.

Milování - to bylo to pravé slovo.

Nádherné a dlouhé. Se smíchem a něhou.

Ptáte se, co bylo dál?

To je pouze na vás - tak veďte svou představivostí tento příběh těch milenců dál!

Ať nezanikne, ať žije.

Dejte jim život a nechte vzniknout novou lásku a nové vzpomínky.

Konec je jen slovo, tak ho zničte a pokračujte.

Je to pouze na vás...


***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michiko Michiko | 19. června 2015 v 15:49 | Reagovat

Rozkošné :-) trochu moc se tam toho stalo najednou, ale tak co aspoň mají živý program :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama