Složitosti - dějství první || Kapitola první

26. října 2014 v 16:04 | Ante |  Složitosti


Od onoho incidentu už uběhl již celý měsíc a půl. Himchan, který tehdy nastupoval do auta, u čehož si zvládl zlomit prsteníček a malíček tak šikovně, že musel na operaci.

Několik dní po té se odebral k rodině, aby si snad odpočal od práce a všeho ostatního. Byla to dlouhá doba - zbytek skupiny z toho byl dost špatný. Sice stále vtipkovali a snažili se udržet dobrou náladu, ale přítomnost jejich posledního člena zde chyběla.

Ještě před odjezdem se s ním rozloučili - všichni až na Zela, který trpěl migrénou a usnul až k ráno - když to Himchanovi řekli, myslel si, že je to snad jeho vina a byl z toho celý vyklepaný a špatný, i když ho ostatní utěšovali a snažili se ho alespoň trochu uklidnit.

Jongup, který si s ním tak rád povídal a často i vtipkoval o nevhodných věcech byl teď rozmrzelý a bez nálady na jakékoliv legrácky. Daehyun, který se jej vždy pokoušel zesměšnit pomocí různých žertíků začal být otrávený, jelikož ostatní jeho škádlení v oblibě neměli a většinou se na něj spíše naštvali.

Youngjae, který s ním vždy rád mluvil, jen z onoho příjemného pocitu u konverzace a přátelské atmosféry se teď v některých chvílích najednou rozesmál a nechápal proč.

Bang se kterým mluvili snad pořád, fotili se a pokoušeli se o kdejakou kravinu, byl prakticky k nesnesení, jelikož měl přebytek energie (což u něj bylo nebezpečné už od doby, kdy Jongupovi jen z rozmaru nasypal do peřiny zbytky z ryby a zašil je tam-fakt, že umí šít byl sám o sobě něčím neuvěřitelným).

V neposlední řadě tu byl ještě Zelo. Na tiskovkách a obecně na veřejnosti se zdál úplně v pořádku, ale opak byl pravdou. Jeho stále měnící se nálada byla jako časovaná bomba - chvílemi se vesele bavil o čemkoliv a o pár minut později bušil ležíc na matraci postele do polštáře s nervy v háji. Co říct? Chyběl jim - každý to pociťoval - a to tak intenzivně, jak to jen šlo.

Když se jim jednoho dne donesla zpráva, že Himchan přijede, byli nadšení! Za celou dobu s ním telefonovali jenom jednou a sms nebyli prostě to pravé - navíc během telefonátu
Himchan usínal díky lékům na bolest, takže atmosféra nesla pochmurný nádech.

Všichni jen napjatě čekali v obýváku, než přijde - tak napjatí - natěšení. Byli dokonce nervózní - tedy všichni až na Banga, který se užíral nervozitou včera a dnes se tvářil, jako by měl kolem krku přiškrcenou kravatu. Když se ozvalo klapnutí zámku a následný skřípot dveří, Zelo vystartoval jako zajíc, který utíká před liškou.

Za Himchanem klapli dveře a on vzhlédl k pětici kluků, kteří k němu s očekáváním koukali. Přimělo ho to vymámit na rtech jakýsi lehký úsměv. Černou mikinu měl pouze přehozenou přes ramena - v jedné ruce svíral ucho tašky, kterou měl stále přes rameno druhou ruku pouze lehce poodhalenou - sádra mu lehce vyčuhovala zpoza popruhů speciálně upraveného postroje na ruku, který prakticky fungoval stejně jako šátek, který měl držet ruku ve vodorovné pozici.

"Jsem doma..." řekl poměrně tišším tónem, jako by se snažil je nevylekat.
"Už jsem myslel, že nepřijdeš!" řekl Jongup, přitáhl si ho k sobě do krátkého, ale pevného obětí.

"Myslím, že jsem imuní vůči Paralenu - jsem jako chodící lékárnička" zasmál se tiše Himchan, když se k němu natiskl Daehyun zezadu a dravě ač trochu škádlivě ho hryzl do krku.

"Jsi jako bez života, Hime - země volá Himeho! Ozvi se!" řekne Daehyun a pocuchá mu vlasy s širokým úsměvem na jeho plných rtech. Youngjae nastavil ruku v pěst před něj a Himchan si s ním 'ťuknul' s velkou radostí - slova nebyla potřeba, jejich přítomnost stačila, stejně jako ten lišácký nezbedný pohled, který si vymněnili.

"Většího idiota, než seš ty svět neviděl..." řekl Bang už s jistou nervozitou v hlase, když od něj ostatní ustoupili a pevně mu obejmul břicho, ale také opatrně, aby mu případně nezpůsobil bolest. Vždycky objímal příjemně, pevně - jako rodič, co si hlídá své dítě a opečovává ho svou láskou - tohle na něm Himchan ocenil vždy nejvíce - tu starost v hlase a jeho nápady - kombinace k nezaplacení.

Obětí mu vděčně a pevně oplatil jednou rukou, než jej po delší chvíli Bang trochu neochotně pustil. Pozvedl svůj pohled k Zelovi, který tam stál trochu osamoceně s rukama v kapsách, pohledem sklopeným a s nohou drhnoucí o koberec.

Himchan si ho starostlivě prohlédl - vypadal rozespale, oči měl ještě stále lehce narudlé od toho jak před chvíli nejspíše spal. Rukama tiskl okraje kapes - dlaně se mu potili a ruce měl ledové. Dech mu nepříjemně zrychloval a náhlé pomrkávání značilo brzký příchod slz.

Himchan se jen lehce usmál - neviděl jej tak dlouho - déle než ostatní a od odchodu z toho byl špatný. Udělal pár váhavých kroků k němu a rukou mu sjel po boku, snad aby ho obejmul, ale náhlé odstrčení ho překvapilo. Zelo k němu pozvedl na krátkou chvíli pohled a polkl.

"Pitomče..." řekl téměř hysterickým tónem a proběhl kolem něj. Chodbou se ozvalo pouhé prásknutí dveří. Himchan za ním zmateně hleděl. Nevěděl co udělal, ale přesto mu na hrudi přistála jistá nepříjemná tíha.

"Bude to v pohodě...jen je v poslední době rozladěný" řekl Jongup a poplácal ho po rameni, načež mu přišla odpověď v podobě pouhého chabého pokývnutí.

"Půjdu si...lehnout - jestli to nevadí" řekl a koukl na všechny přítomné s poněkud smutným úsměvem.

"Proč by mělo? Jen jdi" řekl s úsměvem Bang, za což mu byl Himchan vděčný a o půl minuty později už mizel ve svém pokoji.

"Nějak se to komplikuje" podotkl Daehyun poněkud hořce.

"Zlepší se to, uvidíš..."řekl Youngjae, mezi dveřmi do kuchyně. Onoho večera po celé ubytovně vládla klidná a tichá atmosféra. Všichni zůstali na svých pokojích - každý ve svém, ne po dvou nebo více, jak u nich bylo zvykem.

Možná to bylo špatně - možná dobře, ale nikdo k tomu nic neřekl. Té noci se mělo stát ještě něco mnohem...mnohem horšího...


***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama