Painful memories

13. července 2015 v 19:40 | Ante |  U-KISS

Vážně dlouho jsem přemýšlela nad tím, co napsat právě na kluky z U-KISS. Trvalo to dva měsíce, než jsem se konečně odhodlala a napsala tenhle krátký příběh, který se vám snad bude líbit. Přeji pěkné počtení...

Poslech:



Potemnělou místnost osvětluje jen ztlumené světlo televize doprovázené chrčením, které vydává, protože zvuk je ztišen na minimum. Příjemné teplo, jako když se celá místnost naplní párou z horké koupele plní vzduch a druhé tělo ležící hned vedle mě, s klidným oddechováním mě pomalu uspává.

Výskám ho ve vlasech a sleduju tu spící tvář, když svraští čelo a udělá se mu nepatrná vráska mezi obočím. Netrvalo to ani pár minut, když jsme přišli, posadili se na sedačku a on si nekompromisně hlavu uložil do mého klína, jako by měl už od začátku v úmyslu spát.

Zavřu oči a hlavu si opřu o čelo sedačky. Naslouchám jeho tichým oddechům, které mě pomalu ukolébávají ke spánku, a nechám svou ruku v jeho vlasech nehybnou. Mlha se mi stahuje okolo myšlenek a já pomalu přestávám vnímat všechno okolo, když se konečně dostavuje vytoužený spánek.

"Nechoď…" ozve se tiché zašeptání, které mě vytrhne z lehkého spánku. Zmateně zatěkám pohledem po místnosti, než si uvědomím, že mluvil právě Kevin. Hrudník se mu divoce zvedá, když sebou ze spaní lehce škube a v pěstích tiskne látku vlastního trička.

"Kevine." Hlesnu a lehce s ním zatřesu, abych ho vytrhl z té noční můry.

"Prosím…nechoď…" šeptá vzlykavě skrze chvějící se rty. Zmateně sleduju jeho tvář, když se mu mezi řasami objevují slzy, které si nacházejí cestu na jeho tvářích a ztrácejí se v látce mé košile, na které do teď ležel.

"No tak, Kevine, je to sen. Jenom sen." Hlesnu a pokusím se ho opět probrat tím lehkým zatřesením. Jako by v tu chvíli vůbec nevnímal, když se mu z hrdla vydere další vzlyk. Skrze stažené hrdlo vyslovuju jeho jméno ve snaze probrat ho, však zbytečně.

Nepříjemný tlak na hrudi během několika minut zesílí, stejně jako jeho vzlyky, když si to chvějící se tělo tisknu k sobě. Nepatrné kývání ze strany na stranu, dlaň mezi lopatkami a druhá okolo pasu, jako obrana před tímhle vším.

Bolest vlastních myšlenek, když se snažím zjistit, co se mu zdá, přemáhá mou vlastní mysl, stejně jako jeho hlas, který zaniká v mém tričku, do kterého tisknu jeho tvář, co nejpevněji, tak jako tehdy. Tolikrát to bylo těžké. Tolikrát musel jít dál i přes bolest, ale nikdy neukázal to, co teď. Tu spoustu slz a proseb o něco, co se jen marně snažím zjistit.

"Jae…" protne ty vzlyky jeho jméno a já ztuhnu. Pevně skousnu ret a snažím se nic neříct, ani nevydal sebetišší hlásku, když se mi do očí tisknou slzy. Tak proto Kevine…proto jsi…?

"Jsem tady, pořád jsem tady pro tebe, neboj se…" Zašeptám a stáhnu si ho do náruče. Pevně tisknu to spící plačící tělo k sobě, když já sám ztrácím vládu nad svým hlasem a slzy máčí mé tváře, jedna za druhou.

Kolikrát se tohle stalo, když sám spal v pokoji? Kolikrát se musel probrat s na srdci a slzami na tvářích, úplně sám? Kolikrát nám tohle zatajil?

Nesčetně dalších otázek přichází jedna za druhou a já sám si nejsem schopen odpovědět ani na jednu z nich když se jeho paže obtočí kolem mého pasu a lehce stisknou.

"Zůstaň tu…prosím…" šeptá tiše, když uvolním svůj stisk kolem jeho pasu. Tělo se mu stále chvělo se vzlyky, které přicházely a ty drobné ruce objímaly můj pas ve snaze nedovolit mi zmizet. Pevně jsem přitiskl to křehké tělo ke svému, když další vzlyk prolomil ticho místnosti.

"Jsem tady, neboj se." Odpovím na jeho prosbu s prsty vpletenými v jeho vlasech. "Vždycky…" hlesnu tiše do jeho vlasů a přitisknu vlastní chvějící se rty na jeho čelo.

"Eli…" hlesne tiše s tváří schovanou v mé hrudi.

"Ano?" řeknu, když ke mně váhavě vzhlédne a my se setkáme pohledy.

"Děkuju…že jsi tady." Řekne a pozvedne koutky do lehkého úsměvu a nechá další slzy, aby opustily jeho tvář.

To všechno bolelo. Odchod jich všech, od prvního až po posledního, ale ze všeho nejvíc právě ten úsměv, který mi ukázal toho večera.

Protože právě on se mi vryl do paměti do posledního detailu a nikdy nezmizel, jako vzpomínka na to, co jsme prožili, abychom mohli doopravdy milovat.

***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 13. července 2015 v 20:39 | Reagovat

To bylo moc hezké...

2 Michiko Michiko | 13. července 2015 v 22:06 | Reagovat

Zase tak smutné, béééé :-D budu mít deprese :-) ale krásné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama