Butterfly effect || 1. kapitola

30. října 2015 v 19:40 | Ante |  Butterfly effect

Jak bylo slíbeno, první kapitola je konečně tady. Doufám, že bude větší ohlas než u prologu, u kterého se objevily dva komentáře (já vím, že jsem s komentáři otravná, ale žádný limit jsem nedala!). Snad se vám první kapitola bude líbit, objevuje se zde třetí charakter, psycholog v podání Junhyeoka.



"Jsem Im Jun Hyeok a vy?"

Nechápal jsem, proč se ptá na jméno, když ho zná. Bylo napsané na složce, kterou svíral v rukou. Tlustou černou fixou na červeném podkladu, vypadala podivně morbidně. Nevím proč mi to tak připadalo, dřív bych řekl, že jde o vkusnou kombinaci, ale teď se mi hnusila.

"Park Jae Hyung…"

Byl to spíš povzdech, řekl bych. Jako by se mi vlastní jméno hnusilo. A možná tomu tak opravdu bylo. Označoval jsem se za vraha, vraha někoho, koho jsem si cenil víc než vlastní existence. A oni řekli, že jsem to neudělal, že to byla nehoda. Prostě jsem za nic nemohl a měl žít dál. Bylo to směšné. Měl jsem nutkání se smát, když jsem sledoval jejich smrtelně vážné výrazy. Vůbec nic nevěděli, až do té lékařské prohlídky. Mí přátelé, okolí. Do té prohlídky si mysleli, že to spolu táhneme jako spokojený pár. Bylo překvapující, jak rychle mě dokázali zavrhnout. Tolik z nich řeklo, že je to nechutné, že jsem neschopný. Hraju si na chudinku. Ale já si nestěžuju, nikdy jsem si nestěžoval, tak proč mi lžou o mě samotnému před očima? Znám svoje já. Znám sám sebe. A nelitoval jsem se. Nechtěl jsem soucit. Chtěl jsem ho prostě jen potěšit. Co tak špatného jsem udělal?

"Chcete, abych vám tykal nebo vykal?"

Jako by na tom záleželo, otázky k ničemu. Stačí říct, co chce slyšet a bude spokojený. Je to psycholog, když mu dám pocit, že mi pomohl, bude spokojený. Je to příliš triviální návod na odstranění jednoho problému. Pokud nebudu muset chodit sem, budu moct jít domů. Nechci zůstávat v nemocnici déle, než bude nezbytné. Nesnáším ty lidi tady. Ty, kteří říkají, že je všechno v pořádku s lhostejným výrazem ve tváři. Hnusili se mi.

"Je mi to jedno."

Jak říkám, nezáleželo na tom. Ani Wonpilovi jsem nebyl schopen říct pravdu, když se ptal. A přitom se tvářil tak starostlivě, když tisk mou ruku tak opatrně, jako by ji mohl jediným špatným pohybem poškodit. Byl milý. Vždycky. I když jsme se pohádali, nakonec se omluvil. Byl jiný než on. Byli tak odlišní, jeden rozdíl vedle druhého. Povaha. Vzhled. Zájmy. Reakce. Příliš rozdílné, prakticky se neznali. A já byl vlastně rád. Alespoň Wonpil jeho slovům nepodlehnul.

"Je vám lépe? Pořád se vám špatně dýchá? Prý jste si na to ráno stěžoval."

Prý. Prý. Prý. Nemohl jsem dýchat. Ležel jsem v posteli a nemohl jsem se ani nepatrně pohnout. Pociťoval tlak na hrudníku, snažil se někoho zavolat, ale nešlo to. A prý jsem si stěžoval. Křičel jsem, lapal po dechu a on řekl jen tohle. To nebylo už ani k smíchu. Spíš k pláči.

"Jde to."

Nechce se mi mluvit, ale musím. Pokud bych nemluvil, bylo by to nepříjemnější, to je mi jasné. Pamatoval jsem si návštěvy psychologa po smrti rodičů. Rozbitý boiler, únik oxidu uhelnatého. Jednoduchá smrt, která nikoho nezajímala. Nebylo to nic neobvyklého. Prostě si nechtěli koupit nový a tohle se stalo. A já během jednoho dne přišel o oba rodiče. V té době tu byl Wonpil. Byl tu vždycky, i když měl přítelkyni, staral se o mě. Bylo to milé. I když mu zasahoval do osobního času, neprotestoval.

"Chodí za vámi někdo momentálně? Psychická podpora je v těchto chvílích důležitá."

Wonpil. Jak říkám. Spíš neříkám, ale to je vlastně jedno. To si opravdu myslí, že jsem takový ztroskotanec, že tu sedím každý večer sám a utápím se v depresích? Tak to není. Je mi to prostě líto. Ale vím, že to tak je a nic se nezmění. Přijatelný fakt, který jsem zjistil už před několika hodinami. Čas se nevrátí, kdy budeme chtít. Lidi se nezmění, jak si budeme přát. Protože svět nás vychovává v domnění, že si můžeme vybrat a pak nám dá jednu možnost. Buď si ji vyberete, nebo ukončíte hru. Hloupé, ale vcelku…jednoduché.

"Sem tam ano."

Nesnažím se protahovat odpovědi. Stačí to stručně, srozumitelně, ať máme ve všem jasno. Dlouhé odpovědi jsou zmatečné, jazyk se plete, vytváří to špatný obraz o psychice. V jednoduchosti je krása, nepotřebujeme mluvit zdlouhavě. Je tu jistá podobnost k manuálům. Pokud jeho autor utvoří srozumitelný návod, člověk ho pochopí. Pokud je zbytečně dlouhý, zabere příliš času a často bývá špatně pochopen. Zcela jednoduché a přitom to tolik lidí nechápe.

"Má přítomnost vám je nebo není příjemná?"

Hloupá otázka. Je to student, není n tohle kvalifikovaný. Má možná méně let než já, řekl bych. Jeho hlas i přesto, že je pevný, zní příliš dětsky. Má jemné ruce, nikdy nedělal manuální práci. Možná to je jeden z těch namyšlenců, kteří mají bohaté rodiče, jdou na medicínu a pak dělají čest rodině, aby nebyli černou ovcí. Nedivil bych se. Tahle zápletka byla v knihách, co jsem četl častokrát. Příliš obvyklá, aby tomu bylo jinak. Nebo jsem možná příliš často četl stejnou knihu znovu. Pokaždé v jiné náladě, mění to vnímání příběhu. A tak jsem si z jednoho vytvořil desítky. Ani popravdě nedokážu říct, zda se mi ona kniha líbila. Sotva bych si vzpomněl na její jméno.

"Nemůžeme přejít k věci?"

Postřehnu, jak si něco zapíše. Připadám mu snad agresivní? Prostě mě to nudí, nechci tenhle rozhovor zbytečně protahovat. I koukání z okna je záživnější. Nemám tady knihy a telefon jsem využíval jen málokdy. Natož všechny ty vymoženosti dnešní doby. Říkal mi, že jsou zbytečné. A já jeho názor přijal za svůj. Nebyl jsem to já, kdo rozhodoval. To on. Můj názor byl podřadný, až šlo o barvu zdí, nebo o to jak slané jídlo. Směšné, když si na to zpětně vzpomene. Je tu tolik vtipných věcí. A já mám opravdu nutkáním smát se, i když by to bylo v téhle chvíli podle všeho nevhodné.

"Podle toho, co je ve vaší složce, tvrdíte, že jste vašeho…přítele, zabil. Proč? Všechno nasvědčuje tomu, že to byla nehoda, není možné, že by to bylo vaším zaviněním. Navíc u vás docházelo k násilí z jeho strany."

Povzdechnu si. Zase tohle? Je to hloupé opakovat, když to stejně nepochopí, jsou příliš hloupí. A mě stále bolí hrdlo z rána. Nechce se mi to opakovat. Vím, že to má v té složce zapsané. Jen kontroluje, jestli vypovídám pravdu, nebo vytvářím spoustu lživých výpovědí. Je to postup. Pamatuju si ho od minule.

"Mohli bychom dnes skončit? Chci si lehnout."

Chvíli mě sleduje, než přikývne a vstane. Sleduju, jak se přiblíží, sotva o krok, aby se uklonil a v další chvíli několika kroky přešel ke dveřím.

Slabé klapnutí při otevření dveří, hluk z chodby, opatrné přivření a následné zavření. Oddělen od reality. V tichu a samotě.

***
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Michiko Michiko | 30. října 2015 v 20:00 | Reagovat

Ach jaj, no snad mu někdo pomůže :-)

2 heihachi heihachi | 30. října 2015 v 21:50 | Reagovat

Moc se mi to líbí, jak vybrání skupiny, příběh, tak i sepsání. Těším se na další dil, zatím se to rozvíjí velmi zajímavě.
PS: stále rozdýchávám prolog :D

3 Hatachi Hatachi | 30. října 2015 v 23:38 | Reagovat

Jak jsem řekla, už nevim, kdo jak vypadá...
Ale díl se mi moc líbil.
A doufam, že mu někdo pomůže.
Jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se na další díl...

4 ladypsychotronia ladypsychotronia | Web | 31. října 2015 v 19:32 | Reagovat

Bobek Jae malej... Není lehké prožívat něco takového, a asi tě uškrtím, že to malé ňuňaté takhle týráš! (ostatně jako všechny hah :D).
Koukej rychle přidat další díl muži!

5 Sunhee Sunhee | Web | 31. října 2015 v 20:39 | Reagovat

Krásně napsané. Těším se na další kapitolu.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama