Lonely

31. října 2015 v 19:40 | Ante |  N.Flying

Já vím, že vás oneshoty na N.Flying asi moc nezaujmou, ale co se dá dělat. Mám tuhle skupinu ráda a snad si někdy udělám i čas napsat názor nebo profily o téhle skupině, abyste měli šanci je lépe poznat. Ale v téhle chvíli je docela dost testů a úkolu, tak čas není, snad příště.



Sedíme tu oba. Tiše, beze slov. Sdílíme myšlenky? Nevím. Už dávno jsem zapomněl, které jsou moje a které tvé. Nevzpomínám si na tvůj hlas…

Jak dlouho ptám se sám sebe, když se zády opírám o tvé nohy. Sedíce na koberci, ty v křesle u umělého krbu, tvoříme si idylku života, který není vůbec takovým, jakým by měl být. Neudělali jsme nic špatně, jednoduše jsme se báli, že budeme opuštěni. A tak jsme se raději vzdali jeden druhého a sžili se v tichém souznění.

Bez hádek prý nejsou slova, pamatuju si jak jsi to říkal těsně před tím, než celý svět ztichnul nadobro. S pohledem upřeným do prázdna, seděl jsi v tom křesle, každičké ráno, kdy jsem se probouzel sám. Hřejivé místo vedle mě mi bylo pouhou připomínkou toho, čím jsme byli. Báli jsme se rozchodu natolik, že jsme raději uzavřeli tuhle alianci. Smutné, nemyslíš?

Už ani nepamatuju se, co je tvé oblíbené jídlo, jaký film máš rád…

Byli jsme vyděšení, byli jsme děti, ale teď? Jsme starší, už nemusíme se bát. Měli bychom přijmout život takový jaký je. Tak proč je to tak složité, najít cestu si tady, když jasně víme, kudy jít? Možná pro strach, který pociťujeme.

Život stal se vězením, když sleduju, jak otáčíš další stránku knihy, a toužím se zeptat, o čem je, nebo co tě na ní tak zaujalo, že ji čteš už poněkolikáté. Je jich tu spousta, jedna vedle druhé a ty vždy sáhneš po té stejné. Pamatuju si její obálku, jméno nikoliv a vzít ti ji beru za nevhodné stejně jako tolikrát předtím.

Kdyby se svět hroutil, promluvili bychom, nebo by tu stále bylo ticho až do úplného konce? Zajímá mě, co bys řekl ty, když sleduju tvé rty zkroucené do měkkého úsměvu, který máš, vždy když čteš. Chtěl bych vědět, co se za ním skrývá. Co píše se na té straně, která tě tolik potěšila. Proč máš ten úsměv, který jsi dřív ukazoval jenom mě, každičké ráno, kdy jsi mě sledoval ve spánku.

Život se stal odlišným, než tím, čím byl. A já už nechci se držet pravidel Chahune, nebaví mě to. Sledovat tvou tvář a přemýšlet o tom, jestli jsi tu jen kvůli tomu, že nechceš být sám. Jako by nezáleželo, že jsem tu právě já. Jako by tu mohl být kdokoliv a ty toužil jen po společnosti…

Natahuju se po tvé knize, kterou zaklapnu v jednu chvíli a v druhou stahuju si ji na klín. Dívám se na její obálku, čtu si jméno, které se mi rozmazává před očima. Chci něco říct! Cokoliv…! Ale nejde to, nemůžu, slova jsem ztratil už dávno. Proč jsme to přerušil, naše tiché pouto…třeba teď odejdeš, třeba…

"Jaehyune? Děje se něco?"

Jako bys nevěděl, ptáš se mě a poklekáš na zem. S prsty zaklenutými v mých vlasech tiskneš si mě k sobě a šeptáš. Nechci odpovídat, nemůžu…

"Nechceš si jít lehnout? Musíš být unavený…"

"A ty bys odešel?" poplašeně si uvědomuju, co jsem právě řekl, když celý ztuhne. Měl jsem pravdu…?

Mlčí, nic neříká, když mě v tichosti tiskne k sobě. A já v tu chvíli vím, že odhalil jsem konec tohohle příběhu štěstí, který žil příliš dlouho. Bylo na čase, šťastné konce neexistují, jen v pohádkách, těch smyšlených příbězích štěstí.

"Přál by sis, abych zůstal?" ptáš se jen opatrně, když teď naopak já jsem tím, kdo uzavírá smlouvu s tebou. Dřív zůstával jsem tu já kvůli tobě a teď tu kvůli mně setrváváš tu. A tak opět začíná tahle tichá skladba od znova. Žijeme bok po boku v tiché potřebě nebýt sami, a přesto stáváme se osamělými.

Ironie, tvůj hlas zněl v tu chvíli stále stejně a i ty rty, které dřív měl jsem štěstí pocítit na těch svých, teď stávají se vzdálenou vzpomínkou.

Jen my dva v samotě, ztracení ve vlastní existenci sdílíme své myšlenky.

Alespoň dokud svět neskončí…

***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KayTee KayTee | 31. října 2015 v 20:52 | Reagovat

Tak nějak zvláštní, ale moc pěkné.

2 Michiko Michiko | 1. listopadu 2015 v 10:21 | Reagovat

Nevím jestli jsem to správně pochopila, ale líbí se mi to, trochu smutné ale tak nějak i milé...

3 Eunka Eunka | 11. listopadu 2015 v 23:59 | Reagovat

Jsem ráda, že píšeš i na skupiny, na který nikdo nic nepíše :D jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama