Butterfly effect || 2. kapitola

6. listopadu 2015 v 19:40 | Ante |  Butterfly effect

Stihla jsem to pěkně, co myslíte? Jsem strašně vděčná za komentáře u první kapitoly a vzhledem k tomu, kolik jich bylo, doufám, že tomu bude i tentokrát. Vzhledem k tomu, že jsem napsala test z matiky, aniž bych se učila na uspokojivou známku a z praxe na strojích mám dnes za 1, dvě hodiny odpadly k tomu, můžu se momentálně po dlouhé době opět věnovat Butterly effectu a nějakému tomu filmu. Každopádně užijte si kapitolu a nezapomeňte komentovat! Doufám, že se vám kapitola bude líbit stejně jako minulá~



"Měl by ses jít projít, alespoň po chodbě…" Wonpil se snažil, to jsem musel uznat, podle jeho řečí za poslední půlhodiny. Kdykoliv se mu naskytla šance, pokusil se mě přemluvit k čemukoliv, ať už mi podstrkával něco sladkého, nabízel mi knihu, nebo mě přemlouval k procházce. Bylo to milé, zůstal jako jeden z hrstky a přesto jak jsem ho odbýval, stále se vracel. A já postupem času přestal mít to srdce a tak jsem jen mlčel, nebo se snažil ho alespoň trochu potěšit, ať už úsměvem, nebo díkem. Připadalo mi to hloupé, že se tak moc snaží, jako bychom byli nejlepšími přáteli. To bylo tehdy, ne teď, už dávno jsme se odcizili a až na občasné návštěvy a prohození pár slov, jsme v téhle chvíli o sobě nevěděli prakticky nic. I můj psycholog věděl o mně víc, než on.

"Nebo jdi klidně sám…jestli ti vadím. Jen se projít, třeba večer do zahrady vzadu. Svítí se tam a moc lidí tam prý pak není." Neptám se, od koho to ví. Už podle mnoha jeho slov jsem poznal, že ten student s ním mluvil. Bylo to sice pro to, aby mi pomohl, ale stejně mi to vadilo…proč to prostě nenechají být? Je to moje věc, vždycky byla a teď když je pozdě, to všichni najednou hrozně řeší.

Jen něco zamručím, vlastní slova nejsem schopen rozpoznat, když zahanbeně klopím zrak s myšlenkou na to, kolik toho ví. Mohl Wonpil vědět o tom, co se mu stalo? Co jsem mu udělal? A o tom všem, co se událo za celou tu dobu, co jsme spolu žili? Děsil jsem se toho faktu, že to nelze zcela vyvrátit. Bylo to více než pravděpodobné a já si v jeho očích najednou připadal až špinavě.

"Chci jít spát." Tak jako pokaždé, stejná fráze v potřebě odehnat od sebe ty, kdo se moc starají. Odvykl jsem si na to se smrtí rodičů, a pokud bych si opět zvykl, hrozilo to, že bych musel začít od začátku. Měl jsem ve Wonpila důvěru jako jednoho z mála, klidně bych řekl, že bych je napočítal na prstech jedné ruky, ale rozhodně jsem netoužil po tom mluvit. Neměl jsem na to chuť, protože se snažil příliš pomáhat, probírat to, co se stalo. Ale to už nezměním, tak proč to mám stále opakovat?

Uleví se mi snad? Vidět znova a zas tu stejnou scénu, kvůli které nejsem schopen dýchat, neuvědomuju si vlastní činy a později si ani nejsem schopen pamatovat si, co se stalo? Stačilo mi to párkrát a to bohatě. I přesto, že se rány hojily, záchvaty, které později nastávali, vraceli můj stav zpět na start. A oni tvrdili, že když si o všem promluvíme, uleví se mi. Pitomost. Pokaždé když jsem se pokusil mluvit, se to stalo. A on se i přesto vracel zpátky v mých snech. Dusil jsem se a sledoval, jak lidi prochází okolo mého pokoje. Nemohl jsem se hnout, ani prosit o pomoc…a svět by šel dál. Jako by se nic nestalo. Další zanedbatelná ztráta.

"Když jsem sem přišel, řekl jsi, že ses dobře vyspal, Jae…" skousnu si ret, když to řekne. Jak jsem jen na něco takového mohl zapomenout? "Řekni prostě, že mě tu nechceš. A já půjdu za podmínky, že se dnes večer půjdeš projít."

Bylo to vydírání a já nesnášel, když kdokoliv se mnou jednal takhle. On to dělal, Wonpil byl jiný…tak proč tohle teď dělal? Vždycky když jsem je porovnával, byly tu jen minimální podobnosti, ale teď? Semknu v pěstích peřinu a zavrtím hlavou. Nechci si vybírat, nechci ani jedno, tak proč mě k tomu nutí? "Nemůžeš o mně rozhodovat."

"Snažím se ti pomoct, Jae." Povzdechne si a vezme mou ruku do své. Vytrhnu se mu a jen ztěžka se ubráním nutkání ohnat se po něm, když stáhnu ruce do klína a uhnu pohledem do strany. Co je tak těžké na tom, aby prostě odešel? Proč prostě neudělá to, co chci já, když mi chce tolik pomoct?

"Vydíráš mě Wonpile…nepomáháš mi…"

"Ale Jae-"

"Ale co? Myslíš si, že protože jsem na oddělení pro psychicky slabé, nejsem schopný racionálně přemýšlet? A víš ty co? Možná máš pravdu. Přece jen po tom všem co udělal, nemůžu být normální. Byl jsem jak pes v kotci a opakoval každý den to stejné. Možná jsem se vážně pomátl, tak proč se vůbec snažíte mi pomoct, dělat, že je všechno v pořádku? Pes, který pokouše pána, by měl dostat injekci, nemyslíš?" můj vlastní hlas se mění spíše v syčení, když ho sleduju upřeným pohledem a rty mám zkroucené v úsměvu. Chtěl vědět, co si myslím, jak se cítím? Tak tady to má…

"Nikdy jsem neřekl, že ses zbláznil, to je to jediné, co jsi nepochopil ty. Odháníš mě od sebe, protože se bojíš pomoci. Protože nechceš mluvit. Takže mě tu neuvidíš do té doby, než mě poslechneš. Dokud nepřijmeš moji pomoct, zůstaneš takový, jaký jsi. Protože bez vlastní vůle bojovat je tvůj boj dávno prohraný." Sleduju, jak vstane a vezme pod ruku svůj kabát. Otočí se na patě, věnuje mi poslední pohled a pak vykročí ke dveřím. Otevře je a i přesto, že jsou návštěvní hodiny, na chodbě je ticho. To dusivé ticho, které se mi zarývá do kůže a pomalu ji drásá.

Sleduju jeho záda, když zmizí ve dveřích a ty se s hlasitou ránou zabouchnou. Trocha omítky ze staré zdi dopadne na zem a nechá kousek zdi podivně vybledle šedivý. Jako by ten nepatrný kousek byl mnou předtím v tuhle chvíli. V době, kdy poprvé křičel na mě před Wonpilem, ptal jsem se proč tak vyvádí. A on se rozpřáhl a uhodil i přesto, že tam Wonpil byl. Ječeli na sebe několik minut, když jsem se krčil při zemi a pomrkával, abych se zbavil slz, které se mi nahrnuly do očí.

Tehdy se neznali vůbec a já bláhově uklidňoval Wonpila, že je to v pořádku, když tvrdil opak a chtěl se s ním prát. A já prostě brečel, držel ho dál od něj a doufal, že se uklidní. Miloval jsem ho, nechtěl jsem, aby se prali, hádali se. Chtěl jsem, aby byli přáteli. Bylo to tak nereálné, když se na to teď dívám. Wonpil byl můj nejlepší přítel, věděl, co je pro mě dobré stejně jako teď. Tehdy mi řekl, abych to ukončil. Neuposlechl jsem. A možná právě kvůli tomu se stalo tohle. Kvůli té nepatrné výchylce, která se začala zvětšovat. Byl jsem příliš důvěřivý. Příliš bláhový.

Příliš zamilovaný na to, abych viděl pravdu, kterou jsem měl přímo před očima…

***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 6. listopadu 2015 v 22:25 | Reagovat

Zajímavé, jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se na další díl...

2 Katherine Suzette Katherine Suzette | Web | 7. listopadu 2015 v 19:33 | Reagovat

JÁ TO PROSTĚ MILUJU! *o*
Chci pokračování! TT_TT Notáááák. škvrňátko... prosím!
Tohle mi nedělej....
I need more!!

I love u so much!! <3 Thank you fot this story ~ <3

3 Michiko Michiko | 8. listopadu 2015 v 9:22 | Reagovat

Doufám že se vzpamatuje. Skvělý díl :)

4 Suzume Suzume | 14. prosince 2015 v 0:52 | Reagovat

Wow. Akorát se začínám dost zajímat o Day6 a co nenajdu. :) Povídek na ně jsem zatím moc nenašla a jsem vážně nadšená a ráda, že jsem našla další právě tady. A vypadá to dost dobře. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama