L e t t e r

8. března 2018 v 19:46 | Lu |  Stray Kids

Já vím, že to tu teď docela přehlcuju skrze Stray Kids a na svou obranu říkám, psala bych i NCT, kdybych je aktivně nehrála už poslední dva týdny. Tolik k mé výmluvě a můžeme se přesunout k tomuhle konečně zase trochu méně myšlenkovému oneshotu. Enjoy~



[ lehké navázání na Stray Kids: 제 9구역(The 9th) EP.04 ]

Místnosti byla tichá, fakt že tenhle dorm obývalo devět lidí, se zdál takřka nereálný. Natáčení skončilo sotva před pár minutami a obvyklý chaotický styl jejich soužití se nijak neprojevoval. Ne že by se snažili chovat slušněji, když se po bytě stále pohybovali další lidi, nikdy neměli tu snahu, snad ani v začátcích. Tohle malé překvapení pro každého z nich, něco co Chris připravoval posledních pár dní, jim s dneškem mohl předat. Ne že by měl nějaká očekávání, jen prostě… nečekal, že některý z jejich článků skončí zrovna takhle. Pro jednou prostě nevěděl jak se zachovat.

"Neměl bys chodit spát takhle oblečený, Changbin-ah." Nebylo to zdaleka poprvé, co viděl mladšího v podobném stavu. Skoro hned jak byla šance, tak se zvedl a zmizel v pokoji. Dál od zbytku, který se rozhodl ještě udělat něco k jídlu a možná i shlédnout nějaký ten díl hrající show.

Bylo těžké si jeho nepřítomnosti nevšimnout. Množství pohledů se upíralo jedním směrem. Pravděpodobně všichni čekali, kdy se Bin vrátí, ale nic takového se nekonalo. Možná měl nechat jít Felixe, už jen proto jak blízcí si s Binem byli, ale dnešek byl jeho. Dopis, který mladšímu dal, podle všeho rozpoutal pro něj poněkud nepřekonatelnou vlnu emocí.

"Mám ti přinést něco na převlečení?" Zkusil po delší chvíle, kdy nepřicházela odpověď. Další lehký záchvěv už i v něm samotném zanechal jisté obavy. Pomalu usedl na postel, sledujíce druhého záda v marné naději, že začne mluvit, nebo k němu aspoň upře pohled. "Je něco… o čem by sis chtěl promluvit?" Začal trochu jinak, jemněji než předtím, když položil ruku na mladšího paži a slabě ji stiskl.

Znovu zavládlo ticho. A i když by Chris rád věřil, že spí, tělo vedle něj bylo příliš roztřesené. Další rozechvělý nádech. Odpověď v nedohlednu. "Bin-ah…" Prosba v podtónu jeho hlasu, snaha dostat aspoň to málo, když ruku přesunul na hlavu a začal mladšího hladit po vlasech. Jen pomalu, chtěl mu dát pocit bezpečí, ne ukázat jak moc nervózní právě teď je. "Nemusel si odcházet, jestli si potřeboval brečet, víš, že tě za to nikdo odsuzovat nebude…"

Zkoušel to z trochu jiné perspektivy, už věděl jak Changbin jedná, když přijde na smutek a pláč. Nehledě na lidi okolo se prostě izoluje. A pak spí, poměrně dlouho a hodně. Jako by to něco uvnitř něj nešlo ani jinak ubrzdit. Nevyčítal mu to, občas to bylo potřeba, ale neshledával to jako dobré řešení pořád. Třeba právě teď.

"Nečekal jsem, že bych tě zvládl dovést tak lehko k pláči." Zasmál se rozpačitě, škrábajíce mladšího na zátylku jak měl ve zvyku. Cítil, jak Bin povolil pod jeho doteky. Dokonce i celá ta atmosféra už nebyla tak tíživá, jako když vstoupil do pokoje. Dýchal klidněji. "Co takhle objetí? Obejmeš hyunga, Changbin-ah?" Pronesl tak rozverně, jak jen v tu chvíli pronesl.

K jeho překvapení tentokrát však reagoval. Pomalé pohyby, nejisté převalení na druhou stranu tváří k němu. Pohled upřený do peřin. "Musím… si sedat?" Chris se jen pousmál nad tónem, který mladší použil a hned zavrtěl hlavou. "Klidně lehnu k tobě." Navrhl pohotově a začal se nekompromisně sunout do druhého postele.

Nesoustředil se opuchlou tvář, oči, které se k němu sotva upřely. Byl upřímně rád, že ho Bin prostě neodmítl. Trvalo chvíli, než mladší pozvedl pohled a on mu ho mohl s úsměvem oplatit.

"Můžeme tady zůstat, jestli chceš." Navrhl, jen kdyby náhodou. Nechtěl ho uvést v omyl, že přišel jen pro to, aby ho dovedl zpátky. Další chvilka ticha, pohled klesl zpět do peřin. A pak nepatrné kývnutí.

"Celá ta věc s dopisy…" Začal mladší a už s prvními slovy si dokonale získal jeho pozornost. "Víš, nečekal jsem něco takového, nikdy jsem si… nevšiml, že bys něco takového pro nás připravoval." Rozechvělý výdech a váhavé pozvednutí pohledu, rty se zkroutily v drobný úsměv. "Dostal jsi mě nepřipraveného."

Sám se pousmál, nadzvedávajíce se na loktech. "Myslím, že jsem překvapil i sám sebe." Podotkl, protože Chan rozhodně nebyl jediný, kterého tohle malé překvapení přivedlo k slzám. Když to všechno mohl vyjádřit, ať už slovy na papíře, nebo těmi řečenými… bylo to podivně naplňující. A ta horkost, které zaplnila jeho tělo už před nějakou dobou, nemizela. Pořád tu byla.

Když k němu vzápětí natáhl ruku, Bin se hned chytl a nechal se vytáhnout do sedu, upravujíce si to šílené hnízdo, které se mu utvořilo na hlavě díky tomu chvilkovému pobytu v posteli. Chris si dopřával ten pohled beze slov, jen pozoroval, jak si otírá tváře, snaží se sám sebe udělat trochu více reprezentativním. Dával mu čas, který potřeboval, než se sám vytáhl na nohy a pokynul mu.

"Myslím, že by tě pár lidí chtělo vidět." Prohodil spíš mimochodem, chytajíce mladšího za lokty. Sám se vyhoupl do stoje celkem pohotově, bez jakékoliv snahy bránit mu. A ještě před tím než souhlasil s tím, že tam půjde, už Chris věděl, že to udělá.

Takže když už se tak nějak sunul do dveří s Changbinem v zádech, nijak nekomentoval to, jak se druhý hned chytil jeho nabízené ruky, proplétajíce si s ním prsty. Jen pro jistotu, pro uklidnění možná i jich obou, že nic tak strašného se nestalo. Byl pro jednou prostě zase moc emotivní, co na to říct.

Ani nebral na vědomí nějaký ten pohled, co se upřel jejich směrem, když se složil na poslední kus podlahy pokryté kobercem a pustil mladšího ruku. Nemusel ho sledovat, aby věděl, jak rychle zapadl mezi Minha a Felixe. Nebo aspoň tam někam, protože Minho dostatečně hlasitě naznačil, že by se na ten gauč další osoba neměla vejít, svým tragickým zaúpěním.

Nakonec to byl Jisung, kdo se ochotně vzdal vlastního místa, aby ostatní mohli přežít a nebýt umačkáni. Chris už skoro automaticky k mladšímu raperovi natáhl ruku, posunující se na podlahu, aby mu uvolnil místo na koberci. Otáčejíce se na chlapce, který vedle něj usedl, ještě jednou, už jen pro vlastní ujištění, zkontroloval Changbina.

Možná na něm ještě byl znatelný pláč, ale nebylo to nijak drastické, když vzal v potaz, jak to bylo ještě před nějakou dobu. Posunuli se a on nemohl říct, že by mu to nedělalo radost. Ne všechno muselo být dokonalé hned od začátku. Na všem se přece dalo zapracovat.

A když se jejich pohledy na tu kratičkou chvilku střetli, jen si vyměnili úsměvy a dál už ani nevěnovali jeden druhému větší množství pozornosti.

***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 bajuuuuu bajuuuuu | 9. března 2018 v 14:09 | Reagovat

Okeay girl, .. to bylo smutný, chvíli depresivní, pak to bylo hezké, zábavné a pak to ve mně zanechalo jistou z nějakého prapodivného důvodu melancholickou náladu.
A i když si to zakončila fajnově, příjemně, tak mám v sobě furt takový smutný pocit :D well...nemuč je T.T a mě T.T

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama